Arterial supply to the colon

Department of AnatomyÚstav anatomie3. lékařská fakultaThird Faculty of Medicin

Variant Anatomy and Its Terminology

Variant anatomy, which is an integral part of anatomical science, is related to abnormalities in the human body structure. Our understanding of variant anatomy is based on thousand years of anatomical experience. These abnormalities generally do not interfere with the function of the human body and do not typically manifest as pathological nosological units. However, under certain conditions, these abnormalities can worsen existing pathological states or even evoke new ones. Understanding variant anatomy is a basic skill not only of mere anatomists, but also of clinicians who work in fields involving both diagnostic techniques and therapeutic interventions. To gain and retain a good knowledge of the most frequent and clinically relevant anatomical variations, a simple, clear, and exactly defined nomenclature of variant structures is needed. A list of items comprising variant anatomy, which have been incorporated into the internationally accepted nomenclatures Terminologia Anatomica (1998) and Terminologia Neuroanatomica (2017), is described and analyzed. Examples of the most common anatomical variations related to terminology are mentioned, and variant anatomy as a whole and its role in understanding current anatomy are discussed

Řešení peroneální parézy transpozicí musculus tibialis posterior – anatomická a klinická studie

PURPOSE OF THE STUDY Transposition of tibialis posterior muscle ranks among the methods of dorsiflexion restoration in patients with peroneal nerve palsy. Even though this method is commonly used, anatomical variations are still encountered which make us modify the established procedures. The purpose of this study is to evaluate the functional outcomes of operated patients and based on the clinical experience to define by cadaver preparation the anatomical causes preventing the use of the standard transposition technique. MATERIAL AND METHODS The clinical group includes 21 patients (15 men, 6 women) with the mean age of 34.2 years and with common peroneal nerve palsy confirmed by EMG. In 20 patients, transposition of the tendon of the tibialis posterior muscle (MTP) through the interosseous membrane of the leg was performed. In one patient the tendon was transposed ventrally to the distal end of the tibia and fixed in the lateral cuneiform bone due to an extremely narrow space of the interosseous membrane of the leg distally between the lower limb bones. In 18 patients the tendon was fixed by osteosuture to the base of 3rd metatarsal bone, in three patients to the lateral cuneiform bone. The outcomes were evaluated at 6 months after the surgery, when active ankle dorsiflexion (DF) range of motion greater than 5° was considered an excellent outcome, active position at 90° up to DF less than 5° a satisfactory outcome, and any plantigrade position as a poor outcome. The anatomical study included 20 extremities fixed by formalin (10 cadavers, 5 men and 5 women with the mean age of 71.3 years). The length of the individual parts of tibialis posterior muscle was measured and the variations of the muscle attachment were evaluated. The measurement was concluded by a simulation of surgical procedure. RESULTS When evaluating the clinical group, an excellent outcome was reported in 12 patients (57%), a satisfactory outcome in 8 patients (38%) and a poor outcome in one patient (5%). When evaluating the anatomical group, a division of the attaching part of the tendon into three main strips was observed. The thickest middle strip attached to the tuberosity of navicular bone and medial cuneiform bone was reported in all the specimens. The thinner lateral strip (originating from the tendon in 90% of specimens) was attached to the intermediate and lateral cuneiform bone, the cuboid bone, metatarsal bones II–V, and moreover it grows into the origin of the flexor hallucis brevis muscle. The third strip of the tendon attached to the sustentaculum tali, plantar calcaneonavicular ligament and fibrocartilago navicularis was missing in one specimen (5%). When the passing the tendon through the interosseous space between the lower limb bones was simulated in order for the tendon to go in the direction of the planned traction, in two specimens (10%) the pulling through was impossible due to the tendon being thicker than the interosseous space. In two specimens (10%) it was not the tendon, but already the muscular belly which passed through the given space. DISCUSSION In our group, 95% of the functional outcomes were excellent or satisfactory. A poor result was reported in one patient, in whom the EMG examination was not performed as a standard procedure and in whom the muscular strength was insufficient to achieve full dorsiflexion of the ankle. The anatomical study indicates that the narrow space between the lower limb bones can prevent the pulling through of the tendon, which can be addressed intraoperatively by the transposition of the tendon ventrally to tibia. The study reveals that the tendon necessary for transposition can be elongated by the strips of the tendon attached to the sole of the foot. CONCLUSIONS The knowledge of the anatomical conditions may help us better manage potential complications intraoperatively.ÚČEL STUDIE Transpozice zadního svalu tibialis patří mezi metody obnovy dorziflexe u pacientů s peronální nervová obrna. I když se tato metoda běžně používá, stále se setkáváme s anatomickými variacemi, které nás nutí k úpravám zavedené postupy. Účelem této studie je zhodnotit funkční výsledky operovaných pacientů a vycházet z nich o klinických zkušenostech definovat anatomickými příčinami bránícími použití standardu pomocí kadaverů transpoziční technika. MATERIÁL A METODY Klinická skupina zahrnuje 21 pacientů (15 mužů, 6 žen) s průměrným věkem 34,2 let a běžnou peronální nervová obrna potvrzená EMG. U 20 pacientů transplantace šlachy zadního svalu tibialis (MTP) byla provedena interosseózní membrána nohy. U jednoho pacienta byla šlacha transponována ventrálně na distální konec holenní kosti a fixované v laterální klínovité kosti v důsledku extrémně úzkého prostoru interosseózní membrány noha distálně mezi kostmi dolních končetin. U 18 pacientů byla šlacha fixována osteosuturou na bázi 3. metatarzu kost, u tří pacientů na laterální klínovou kost. Výsledky byly vyhodnoceny 6 měsíců po operaci, kdy rozsah pohybu aktivní kotníkové dorsiflexe (DF) větší než 5 ° byl považován za vynikající výsledek, aktivní poloha při 90 ° do DF méně než 5 ° uspokojivý výsledek a jakákoli poloha plantigradu jako špatný výsledek. Anatomická studie zahrnovala 20 konců fixovaných formalinem (10 mrtvol, 5 mužů a 5 žen s průměrným věkem 71,3 let). Byla změřena délka jednotlivých částí zadního svalu tibialis a změny jeho svalu příloha byla vyhodnocena. Měření bylo ukončeno simulací chirurgického zákroku. VÝSLEDKY Při hodnocení klinické skupiny byl zaznamenán vynikající výsledek u 12 pacientů (57%), uspokojivý výsledek u 8 pacientů (38%) a špatný výsledek u jednoho pacienta (5%). Při hodnocení anatomické skupiny rozdělení dělení byla pozorována část šlachy do tří hlavních proužků. Nejsilnější střední pás připevněný k tuberozitě navikulární kosti a střední klínová kost byla uvedena ve všech vzorcích. Tenčí boční pás (pocházející ze šlachy v 90% vzorků) byla připevněna ke střední a laterální klínové kosti, kubické kosti, metatarzálních kostí II – V a navíc roste do původu svalu flexoru hallucis brevis. Třetí pruh šlachy připevněný k sustentakulu v jednom vzorku chyběl tali, plantární kalkaneonavikulární vaz a fibrocartilago navicularis (5%). Při průchodu šlacha procházející meziprostorovým prostorem mezi kostmi dolních končetin byla simulována, aby se šlacha dostala dovnitř ve směru plánované trakce, ve dvou vzorcích (10%) bylo protažení nemožné kvůli tomu, že šlacha byla tlustší než meziprostorový prostor. Ve dvou vzorcích (10%) to nebyla šlacha, ale již svalnaté břicho prošel daným prostorem. DISKUSE V naší skupině bylo 95% funkčních výsledků vynikající nebo uspokojivé. U jednoho pacienta byl zaznamenán špatný výsledek, u kterého nebylo vyšetření EMG provedeno jako standardní postup a u kterého byla svalová síla nedostatečné k dosažení plné dorsiflexe kotníku. Anatomická studie naznačuje, že úzký prostor mezi dolními Kosti končetin mohou bránit protažení šlachy, kterou lze intraoperativně řešit transpozicí šlacha ventrálně na holenní kosti. Studie ukazuje, že šlachy potřebné k provedení mohou být proužky prodlouženy šlachy připevněné k chodidlu. ZÁVĚR Znalost anatomických podmínek nám může pomoci lépe zvládat případné komplikace intraoperativně

Přehled anatomických odchylek a vrozených vad děložních trubic a jejich vliv na plodnost

Anatomické variace a vrozené anomálie děložních trubic (UTAVsCAs) jsou vzácné stavy, které jsou často nediagnostikovány nebo náhodně diagnostikovány při zobrazovacích vyšetřeních, laparotomii, laparoskopii pro nesouvisející stav nebo při císařském řezu. UTAVsCA jsou často asymptomatické, ale jejich klinický význam spočívá v jejich možném nepříznivém vlivu na plodnost. Vzhledem k jejich vzácnému výskytu jsou obvykle publikovány jako kazuistiky. Nejtypičtěji jsou popisovány: ageneze děložních tub (UT), akcesorní UT (duplikace UT), akcesorní ostium UT a paratubální cysty (např. Morgagniho hydatidová cysta). UTAVsCA jsou zařazeny do zastřešující kategorie anomálií mülleriánských vývodů (MDA), která zahrnuje anomální vývoj všech orgánů vyvíjejících se z paramesonefrických (mülleriánských) vývodů, tedy UT, dělohy a horní části pochvy. Je zajímavé, že většina klasifikačních systémů MDA pojednává výhradně o děložních a vaginálních anomáliích, zatímco UT jsou často zcela opomíjeny. To pravděpodobně pramení ze skutečnosti, že UT přestávají být pro mnoho kliniků zajímavé, protože UT považují za nadbytečné orgány, jejichž funkci lze snadno nahradit v laboratoři pro oplodnění in vitro (IVF). Moderní reprodukční medicína skutečně velmi pomáhá při početí neplodných párů. V mnoha případech se skutečně podaří UT obejít a narodí se dítě "ze zkumavky". Nicméně UT jsou stále naprosto unikátní v tom, že poskytují vhodné prostředí pro oplodnění a raný vývoj embrya - procesy, které dosud nebyly zcela pochopeny. Tato skutečnost by mohla částečně vysvětlit, proč se úspěšnost IVF pohybuje "pouze" kolem 30-50 % v závislosti na věku. Výzkum UTAVsCA má proto v kontextu reprodukční medicíny stále klinický význam a neměl by být z výzkumného úsilí vynechán.Anatomical variations and congenital anomalies of the uterine tubes (UTAVsCAs) are rare conditions, which are often undiagnosed, or accidentally diagnosed upon imaging, laparotomy, laparoscopy for unrelated condition, or during the Cesarean section. UTAVsCAs are often asymptomatic, but their clinical relevance lies in their possibly adverse impact on fertility. Since their rare occurrence, they are usually published as case reports. The most typically described are: agenesis of the uterine tubes (UTs), accessory UT (UT duplication), accessory UT ostium, and paratubal cysts (e.g. the hydatid cyst of Morgagni). UTAVsCAs are classified into an umbrella category of Müllerian duct anomalies (MDAs) which comprises anomalous development of all the organs developing from the paramesonephric (Müllerian) ducts, i.e., UTs, uterus and upper portion of the vagina. Interestingly, most of the classification systems of MDAs discuss solely the uterine and vaginal anomalies, while the UTs are often utterly ignored. This probably originates from the fact that UTs are no longer interesting for many clinicians as they think of UTs as superfluous organs whose function can be easily replaced in the in vitro fertilization (IVF) laboratory. Indeed, the modern reproductive medicine has been helping enormously with the conception of infertile couples. In many instances, the UTs are in fact successfully bypassed and a “test-tube” baby is born. Nevertheless, the UTs are still absolutely unique in providing suitable environment for fertilization and early embryo development - processes that has not been still completely understood. This fact could partially explain why the success rate of IVF is “only” around 30-50 % depending on age. Therefore, the research of the UTAVsCAs is still clinically relevant in the context of reproductive medicine and should not be omitted from research endeavors

Recently Discovered Interstitial Cell Population of Telocytes: Distinguishing Facts from Fiction Regarding Their Role in the Pathogenesis of Diverse Diseases Called “Telocytopathies”

In recent years, the interstitial cells telocytes, formerly known as interstitial Cajal-like cells, have been described in almost all organs of the human body. Although telocytes were previously thought to be localized predominantly in the organs of the digestive system, as of 2018 they have also been described in the lymphoid tissue, skin, respiratory system, urinary system, meninges and the organs of the male and female genital tracts. Since the time of eminent German pathologist Rudolf Virchow, we have known that many pathological processes originate directly from cellular changes. Even though telocytes are not widely accepted by all scientists as an individual and morphologically and functionally distinct cell population, several articles regarding telocytes have already been published in such prestigious journals as Nature and Annals of the New York Academy of Sciences. The telocyte diversity extends beyond their morphology and functions, as they have a potential role in the etiopathogenesis of different diseases. The most commonly described telocyte-associated diseases (which may be best termed “telocytopathies„ in the future) are summarized in this critical review. It is difficult to imagine that a single cell population could be involved in the pathogenesis of such a wide spectrum of pathological conditions as extragastrointestinal stromal tumors (“telocytomas„), liver fibrosis, preeclampsia during pregnancy, tubal infertility, heart failure and psoriasis. In any case, future functional studies of telocytes in vivo will help to understand the mechanism by which telocytes contribute to tissue homeostasis in health and disease

Anatomical terminology: history and current problems

Anatomie je typickým příkladem oboru, v němž se důsledně rozlišuje terminologie a v jejím rámci nomenklatura v latinském jazyce mezinárodně závazná již od roku 1895. Pro snadnou komunikaci nejen v rámci oboru, ale i mimo něj, je třeba dosáhnout jednotné terminologie. Historie anatomické terminologie sahá až do antického Řecka. Její moderní dějiny se začaly odvíjet od vydání Basiliensia Nomina Anatomica v roce 1895 v Bazileji Německou anatomickou společností. Postupně vzniklo 9 dalších revizí (v letech 1935-1998), přičemž poslední platná verze se nazývá Terminologia Anatomica. Je doplněna rovněž anglickými synonymy. Vývoj české anatomické terminologie sahá do 14. století. První termíny jsou shromážděny ve Vocabularium Latinobohemicum Posoniense. Další rozvoj přišel ve zlaté době české literatury a později během doby národního obrození, v němž vznikla i jediná platná norma české anatomické terminologie, která kdy byla publikována, jako součást širšího díla Názvosloví lékařské a lékárnické: spracováno komisí Spolku českých lékařů (1881). Ve 20. století vzniklo několik dalších děl (Fleischmann a Linc, Zrzavý), která však zůstala bez odezvy oficiálních míst. Ani v současnosti není situace lepší. Anatomická terminologie používá řadu označení, která přirovnávají části lidského těla podle jejich anatomické charakteristiky k ovoci, zelenině, rostlinám, živočichům, krajině apod. Nedílnou součástí terminologie jsou i eponyma, která však byla již roku 1955 vyřazena z oficiální latinské nomenklatury. Vývoj terminologie si lze demonstrovat například na termínu Achillova šlacha. Aktuální důležitost problematiky je nasnadě, neboť je třeba unifikace termínů z důvodu snadnější komunikace, zjednodušení vyhledávání pro rešeršéry a zvýšení relevance a úplnosti.Anatomical terminology: history and current problemsThere is a strict differentiation between terminology and nomenclature (official and obligatory in Latin form as early as 1895) in anatomy in comparison to the majority of other scientific branches. To facilitate easy communication not only within the scientific field but also beyond its borders it is necessary to develop and apply unified terminology. The long history of anatomical terminology dates back to ancient Greece. Its modern history started with edition of the Basiliensia Nomina Anatomica in 1895 in Basel (Switzerland) by Anatomische Gesellschaft. Successively, next 9 revisions appeared (in years 1935-1998), the very last and only valid now denominated as Terminologia Anatomica. Newly, it is completed with the most used English synonyms. The development of the Czech anatomical terminology goes back to 14th century. First terms are gathered in the Vocabularium latinobohemicum posoniense. Next periods of development were during the golden time of the Czech literature and during the National Renaissance, when the Názvosloví lékařské a lékárnické, the only valid norm of the Czech anatomical terminology was made up and published. In 20th century, several books were issued (Flesichmann and Linc, Zrzavý), which remained without reaction of official anatomical organs. Even nowadays, the situation is not solved. Anatomical terminology uses many terms, which compare parts of the human body according to their anatomical characteristics with fruits, greens, plants, animals, countryside elements, etc. Eponyms are integral part of the terminology but they were excluded from the official Latin anatomical nomenclature in 1955. The development of the terminology can be shown in the term “Achilles tendon”. There is a current importance of the terminology dilemma solution because the unification of terms is necessary for clear and easy communication, simplicity of its searching for search analysts and for the growth of the relevance and fullness. Vladimír MusilStředisko vědeckých informací 3. LF UK v PrazeIvana BozděchováÚstav českého jazyka a teorie komunikace UK FF v PrazePavel ČechKabinet dějin lékařství LF UK v PrazeTomáš LískovecRadioterapeutická a onkologická klinika 3. LF UK v PrazeJosef Stingl3. LF UK v PrazeDavid KachlíkÚstav anatomie 3. LF UK v PrazeThere is a strict differentiation between terminology and nomenclature (official and obligatory in Latin form as early as 1895) in anatomy in comparison to the majority of other scientific branches. To facilitate easy communication not only within the scientific field but also beyond its borders it is necessary to develop and apply unified terminology. The long history of anatomical terminology dates back to ancient Greece. Its modern history started with edition of the Basiliensia Nomina Anatomica in 1895 in Basel (Switzerland) by Anatomische Gesellschaft. Successively, next 9 revisions appeared (in years 1935-1998), the very last and only valid now denominated as Terminologia Anatomica. Newly, it is completed with the most used English synonyms. The development of the Czech anatomical terminology goes back to 14th century. First terms are gathered in the Vocabularium latinobohemicum posoniense. Next periods of development were during the golden time of the Czech literature and during the National Renaissance, when the Názvosloví lékařské a lékárnické, the only valid norm of the Czech anatomical terminology was made up and published. In 20th century, several books were issued (Flesichmann and Linc, Zrzavý), which remained without reaction of official anatomical organs. Even nowadays, the situation is not solved. Anatomical terminology uses many terms, which compare parts of the human body according to their anatomical characteristics with fruits, greens, plants, animals, countryside elements, etc. Eponyms are integral part of the terminology but they were excluded from the official Latin anatomical nomenclature in 1955. The development of the terminology can be shown in the term “Achilles tendon”. There is a current importance of the terminology dilemma solution because the unification of terms is necessary for clear and easy communication, simplicity of its searching for search analysts and for the growth of the relevance and fullness. Vladimír MusilStředisko vědeckých informací 3. LF UK v PrazeIvana BozděchováÚstav českého jazyka a teorie komunikace UK FF v PrazePavel ČechKabinet dějin lékařství LF UK v PrazeTomáš LískovecRadioterapeutická a onkologická klinika 3. LF UK v PrazeJosef Stingl3. LF UK v PrazeDavid KachlíkÚstav anatomie 3. LF UK v Praz