Antigone is Dead? Long Live Ismene?

Who is Antigone for modern man? The author takes the Hegelian interpretation as the background against which contemporary readings of Antigone appear. She emphasizes the fact that in the now popular readings, Antigone is — as in Judith Butler’s interpretation — a spokeswoman of the wretched and disadvantaged. Even though Butler retains Antigone’s heroic nature she places it in the service of the disadvantaged. In Mary C. Rawlinson’s reading, her heroic individuality is openly criticized, or this aspect is tempered as in the case of Bonnie Honig’s interpretation. In this context, Ismene’s rehabilitation is especially telling. Stressing Ismene as the true heroin, the authors focus on the openness for compromise and willingness to transform Antigone’s rage into new opportunities. The author takes this to be a confirmation of Hegel’s death of tragedy in modernity. Despite the popularity of Antigone today, the Greek heroin loses its grandiosity and monstrosity. The (post) modern Antigone now appears as a prosaic character fit to inhabit a modernity that shows more understanding for the innocence of the victim than the ambiguity of the hero.879

Kdo tu mluvil o vítězství?

Traditional cultures have exercises which teach people discipline. Even modern philosophers, Hegel, Nietzsche and Kierkegaard paid special attention to striving for spirituality, although outside religious frameworks. However, if we are to grow, we should relax the relationship to ourselves. Hence the notion of resignation. A resigned will is not weak, it is able to resist itself and others. Such resignation is a man’s defense against becoming a mere element in a sequence of events. Art, philosophy, and mainly freedom all lie in the ability to create distance. In her most recent book, Tereza Matějčková offers more than a history of a notion or a thematic reading of the legacy of respected thinkers – a fresh view of a newly asked question of self-acceptance and growth.PublishedTradiční kultury znají cvičení, která člověku vštěpují kázeň. Rovněž moderní autoři, Hegel, Nietzsche nebo Kierkegaard, ještě věnovali zvláštní péči vlastnímu úsilí o duchovnost, byť mimo náboženské rámce. Máme-li ale skutečně růst, je naopak třeba rozvolnit vztah k sobě samému. Sem vstupuje pojem rezignace. Rezignovaná vůle není slabá, umí sama sobě – a potažmo i druhým – odolávat. Taková rezignace je obranou před tím, že se člověk stane pouhým článkem v řadě událostí či dějů. Umění, filosofie, ale především svoboda tkví ve schopnosti vytvářet distanci. Tereza Matějčková ve své nejnovější knize nabízí víc než dějiny pojmu nebo tematické čtení odkazu známých myslitelů – svěží pohled na nově položenou otázku po sebepřijetí a růstu

Původ světa: k jednomu marginálnímu problému v Hegelově Fenomenologii ducha

Existuje v Hegelově Fenomenologii ducha nějaký svět, a pokud ano, jak vypadá? Disertace si klade za úkol zodpovědět tuto otázku, na niž badatelé i filosofové tradičně odpovídají negativně: filosofie absolutního ducha neskýtá prostor pro svět. Faktem sice je, že Hegel skutečně nepředstavil filosofický pojem světa, zároveň je ale rovněž nápadné, že svět se objevuje na téměř každé úrovni Fenomenologie ducha. Stejně jako vědomí se i svět na každé úrovni Fenomenologie ducha proměňuje. Určitá funkce zůstává však světu vlastní napříč jednotlivými úrovněmi: svět je takový předmět vědomí, který samo vědomí vždy přesahuje, a který tedy vyjevuje hranice vědomí. Svět tak vystupuje ve Fenomenologii ducha v podobě určité koncepce celku, který vědomí nemá ve své moci. Tento zcizující moment je nejlépe patrný tehdy, odhodlá-li se vědomí k činu. Jedním z nejčastějších motivů Hegelovy filosofie je nespokojenost vědomí se svým činem, jeho přesvědčení, že v činu byl zrazen záměr. Již tato bytostná neschopnost vědomí uskutečnit to, co si předsevzalo, poukazuje k tomu, že skrze čin vtrhává do Já svět. Dále se ukazuje, že svět je dynamikou, která se vědomí vždy vymyká. Cesta Fenomenologie ducha je cestou, na níž vědomí přijímá toto zcizení a na níž se učí nalézt sebe sama v tomto zcizení. Nevzdává se tím sebeurčení,...Is there a world in G. W. F. Hegel's The Phenomenology of Spirit? This is the central question my doctoral thesis aims to address. Both scholars and philosophers alike tend to consider Hegel a thinker who, having formulated the philosophy of absolute spirit, has surrendered the world. Despite this suspicion, the consciousness finds itself at nearly every level of Hegel's oeuvre in a place called "the world". At every stage, the world changes its shape - along with the consciousness - but its function seems to remain the same. The world is a conception of totality; thus, the world is an object of the consciousness that, by definition, surpasses the consciousness and thus reveals its limits. This moment of a "worldly" estrangement is especially pronounced as the consciousness sets itself into action. One of the most recurring motives in Hegel's The Phenomenology of Spirit is the inability of the consciousness to realize its intentions as planned. The consciousness fails to recognize itself in the deed, and thus devises strategies to distance itself from the deed. In my interpretation, this testifies that the deed is the door to the world, and obviously this world is not one that would be in the power of the consciousness. Instead, it is the consciousness that needs to subordinate itself to the deed...Institute of Philosophy and Religious StudiesÚstav filosofie a religionistikyFilozofická fakultaFaculty of Art

Devouring One´s Own Tail

Like the ancient ouroboros devouring its own tail, we are products of our own education, our own rules and methods of cognizing and shaping the world. As such, we are also their victims, living mostly by habit and inherited rules of conduct questioning them only in the moments of crises and sometimes even not then. The purpose of this book is to explore the nature of autopoiesis or the ability of society and its various forms to create, re-create and maintain itself, by putting it in the broader interdisciplinary perspective as having been established within the project itself. The mark of the book is its broad interdisciplinary quality, stretching from philosophy, religious studies and literary theory to new media, linguistics, and political theory.Publishe

The Ground of the World: A Marginal Problem in Hegel's Phenomenology of Spirit

Is there a world in G. W. F. Hegel's The Phenomenology of Spirit? This is the central question my doctoral thesis aims to address. Both scholars and philosophers alike tend to consider Hegel a thinker who, having formulated the philosophy of absolute spirit, has surrendered the world. Despite this suspicion, the consciousness finds itself at nearly every level of Hegel's oeuvre in a place called "the world". At every stage, the world changes its shape - along with the consciousness - but its function seems to remain the same. The world is a conception of totality; thus, the world is an object of the consciousness that, by definition, surpasses the consciousness and thus reveals its limits. This moment of a "worldly" estrangement is especially pronounced as the consciousness sets itself into action. One of the most recurring motives in Hegel's The Phenomenology of Spirit is the inability of the consciousness to realize its intentions as planned. The consciousness fails to recognize itself in the deed, and thus devises strategies to distance itself from the deed. In my interpretation, this testifies that the deed is the door to the world, and obviously this world is not one that would be in the power of the consciousness. Instead, it is the consciousness that needs to subordinate itself to the deed..

The spirit in Hegel's Phenomenology of Spirit: Antigone and Rameau's nephew in dialectical conflict

The work seeks to gain an understanding of the concept of spirit in Hegel's Phenomenology of Spirit. The objective will be met by means of Hegel's interpretation of Sophocles' Antigone and Diderot's Rameau's Nephew. In its most immediate form the spirit appears as an organically structured whole which Hegel identifies with the Greek ethical substance. Superficially this substance is conceived as a harmonious organism; in reality - as Antigone's and Creon's paradigmatic conflict shows - it is beset by inner conflicts. The once unitary and organically structured spirit decomposes into individual forms of consciousness during the Roman period and develops in further course into a subject freed from anything substantial. It is in this course of the spirit evolving into a subject that Hegel presents his interpretation of Rameau's Nephew. Rameau represents the self-negating and self-destructive spirit, who has completely identified with Antigone's and Creon's revolt and has lost the capability of accepting anything not issuing from his consciousness. The last part of the work presents the spirit as a movement seeking to encompass both of these extremes, i.e. the extreme of the substance devoid of subject as well as the extreme of subject negating the substance. In the context of the Phenomenology of..

Duch v Hegelově Fenomenologii ducha: Antigona a Rameauův synovec v dialektické při

Diplomová práce si klade za cíl vyložit Hegelovo pojetí ducha na základě interpretace Sofoklovy Antigony a Diderotova Rameauova synovce. V klíčových pasážích Hegelova pojednání o duchu je právě těmto dvěma literárním dílům věnována značná pozornost, neboť pro Hegela představují na straně jedné substanciální podobu duchovního bytí v případě Antigony a subjektivního duchovního bytí v případě Rameauova synovce na straně druhé. Duch je v diplomové práci koncipován jako fenomén, který sice dospěl v Rameauově postavě k uskutečnění požadavku na přeměnu substance v subjekt. Avšak stejně tak jako nemůže být duch jen substancí, ukazuje se na Rameauovi, že nemůže být ani jen subjektem: naopak musí být udrženy oba pohyby ducha - tedy pohyb stravující, který popírá vše dané, i pohyb směrem ke sjednocování rozdílného či dokonce protikladného. Žádný pokus o integraci však nemůže vycházet z nevědomé substance, ale nakonec je to právě subjekt, tedy duchem prostoupené a svobodné vědomí, kterému náleží úkol přijmout cizost či protikladnost, a tím přiznat práva i substanciálnímu rozměru skutečnosti, který vůči subjektivnímu vědomí vystupuje vždy jako cosi cizího. V tomto ohledu práce ukazuje, že postava raba, u které na úrovni sebevědomí celý Bildungsprojekt explicitně započal, je postavou, která musí být překonána co...The work seeks to gain an understanding of the concept of spirit in Hegel's Phenomenology of Spirit. The objective will be met by means of Hegel's interpretation of Sophocles' Antigone and Diderot's Rameau's Nephew. In its most immediate form the spirit appears as an organically structured whole which Hegel identifies with the Greek ethical substance. Superficially this substance is conceived as a harmonious organism; in reality - as Antigone's and Creon's paradigmatic conflict shows - it is beset by inner conflicts. The once unitary and organically structured spirit decomposes into individual forms of consciousness during the Roman period and develops in further course into a subject freed from anything substantial. It is in this course of the spirit evolving into a subject that Hegel presents his interpretation of Rameau's Nephew. Rameau represents the self-negating and self-destructive spirit, who has completely identified with Antigone's and Creon's revolt and has lost the capability of accepting anything not issuing from his consciousness. The last part of the work presents the spirit as a movement seeking to encompass both of these extremes, i.e. the extreme of the substance devoid of subject as well as the extreme of subject negating the substance. In the context of the Phenomenology of...Institute of Philosophy and Religious StudiesÚstav filosofie a religionistikyFaculty of ArtsFilozofická fakult

Blicke auf Deutschland! : pädagogisch-politische Schlaglichter zur Flüchtlingsfrage von 2016 und 1948 : Orientierungen, Statements, migrationspädagogische Beiträge und Interviews : die Deutschlandbroschüre (1948) des Holocaust-Überlebenden Emil Utitz

Der vorliegende Band versammelt sehr verschiedene Texte und Textsorten zur Flüchtlingsfrage beim Stand vom Sommer 2016. Einleitend sucht der Band - mit Beiträgen von Herfried Münkler und Alexander Demandt - analytische Kriterien und historischen Abstand. Der zweite Teil sammelt Akteursstimmen und didaktische Reflexionen: eine Übersicht des zuständigen Heidelberger Bürgermeisters Joachim Gerner über die gegenwärtige Lage sowie - aus Abschlussarbeiten hervorgegangene - studentische Beiträge und Interviews mit Lehrern und Flüchtlingen. Es folgen, im dritten Teil, dann einige subjektive Statements ausländischer Kollegen und der vierte spiegelt die Lage - in deutscher Erstübersetzung - durch den Blick des Prager Philosophen und Holocaust-Überlebenden Emil Utitz auf das Deutschland der Jahre 1947/48