Domestic Judicial Design by International Human Rights Courts

The European and Inter-American human rights courts are increasingly moving beyond their original mandates and making determinations about the design of national courts. They have judicialized new areas of the law, empowered national courts over other branches of government, and encouraged changes in judicial administration. By empowering domestic judiciaries, these regional human rights courts have also (intentionally or not) empowered themselves.The European and Inter-American human rights courts are increasingly moving beyond their original mandates and making determinations about the design of national courts. They have judicialized new areas of the law, empowered national courts over other branches of government, and encouraged changes in judicial administration. By empowering domestic judiciaries, these regional human rights courts have also (intentionally or not) empowered themselves

The Family Friendliness That Wasn’t: Access, but Not Progress, for Women in the Czech Judiciary

Despite the fact that three-fifths of Czech judges are women, it would be a mistake to consider the Czech judiciary “feminized”: it is characterized by vertical gender segregation and a slow “defeminization” in positions of power and influence. The key to understanding both women’s presence overall and absence at the top is the gendered division of labor, especially in the home. The same reason why many women enter the judiciary—better reconciliation of private and professional lives than in other legal professions—is the reason why women do not progress—their “second shift” at home prevents them from ascending the career ladder

Nestátní subjekty v definici uprchlíka

Při přípravě Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (ŽÚ1951) měli zástupci států při formulování klíčové formulace v definici uprchlíka – „odůvodněného strachu z pronásledování“ – na mysli primárně pronásledování ze strany státu. Nicméně, od roku 1951 se důvody uprchlických proudů výrazně změnily a dnes většina žadatelů o azyl utíká před újmou způsobenou osobami či entitami, které nemají se státem nic společného. Není asi překvapením, že otázka původců pronásledování rozdělila smluvní strany ŽÚ1951 na dva tábory – státy, které závažnou újmu způsobenou nestátními subjekty považovaly za pronásledování ve smyslu ŽÚ1951 („lidskoprávní“ přístup) a státy, které zastávaly opačný výklad („odpovědnostní“ přístup). Tento výkladový problém byl v rámci Evropské unie definitivně vyřešen v tzv. kvalifikační směrnici. Kvalifikační směrnice však zdaleka neukončila debatu nad rolí nestátních subjektů v definici uprchlíka. Právě naopak. Kvalifikační směrnice sice nakonec přijala „lidskoprávní“ přístup k původcům pronásledování, ale zároveň zavedla nový pojem „nestátních poskytovatelů ochrany“. Mezitím se jádro sporu v rozhodovací praxi přesunulo od otázky původců pronásledování k otázkám požadované úrovně vnitrostátní ochrany, povinnosti vyhledat ochranu v zemi původu a možnosti vnitřní ochrany. Lze tedy konstatovat, že role nestátních aktérů v definici uprchlíka se nikterak nezmenšila, spíše naopak. Cílem této práce je postihnout tento trend a nastínit roli nestátních subjektů v definici uprchlíka v 21. století.In 2004, the EU member states adopted the so-called EC Qualification Directive which was supposed to end the bitter dispute regarding non-state agents of persecution, at least within the EU. But, the EC Qualification Directive has not been the end of the story. While it eventually opted for the ‘protection approach’ vis-a-vis the non-state agents of persecution, it simultaneously introduced a brand new concept of ‘non-state actors of protection’. In the meantime, the core of the refugee adjudication has shifted from the issue of agents of persecution to issues such as standard of state protection, exhaustion of remedies available in the country of origin and internal protection alternative. Therefore, the role of the non-state actors in the refugee law has not diminished. To the contrary, we are witnessing the reconceptualising and broadening of their role in the refugee adjudication. The aim of this book is to examine this trend. It focuses primarily on the ‘failure of State protection’ limb of persecution. More specifically, it addresses non-state agents of persecution, non-state actors of protection, the role of non-state actors in internal protection alternative, the concept of effective protection, the requirement of exhausting domestic remedies and the internal protection alternative

Beyond Judicial Councils: Forms, Rationales and Impact of Judicial Self Governance in Europe

A few years ago, judicial councils composed primarily of judges were viewed as a panacea for virtually all problems of court administration in Europe. The burgeoning literature on judicial councils has shown that this is not necessarily thecase. This article builds on this literature, but it argues that judicial self­ governance is much broader phenomenon than judicial councils and may also take different forms. Therefore, it is high time to look beyond judicial councils and to view judicial self–­governance as a much more complex network of actors and bodies with different levels of participation of judges. To that end this article conceptualizes judicial self­ governance and identifies crucial actors within the judiciary who may engage in judicial governance (such as judicial councils, judicial appointment commissions, promotion committees, court presidents and disciplinary panels). Subsequently,it shows that both the forms, rationales, and effects of judicial self governance have varied across Europe. Finally, this article argues that it is necessary to take into account the liquid nature of judicial self governance and its responsiveness to political, social, and cultural changes. Moreover, the rise of judicial self governance is not necessarily a panacea, as it may lead to political contestation and the creation of new channels of politicization of the judiciary

Court Presidents: The Missing Piece in the Puzzle of Judicial Governance

The aim of this paper is to provide a new comprehensive understanding of roles of court presidents in judicial governance in Europe. It argues that in order to better understand the role of court presidents in comparative perspective it is necessary to unpack their power into smaller components that can be analyzed separately. We define seven such components: judicial career, jurisprudential, administrative, financial, ambassadorial, and media power, and ancillary powers as a residual category. Subsequently, we zero in on 13 European jurisdictions and rate them according to the strength of their court presidents’ powers. By doing so we are developing a Court President Power Index. Based on this Index we question the claim that Western court presidents are always weaker than their Eastern European counterparts and argue that powers of court presidents diverge both within Western Europe and within Eastern Europe, and hence it is difficult to draw the easy line along the West/East axis on this ground. Finally, we problematize our Court President Power Index and show that powers in the meaning of faculty do not necessarily translate into influence since various contingent circumstances (such as the length of court presidents’ terms of office, information asymmetry, the structure of the judiciary, the existence of competing judicial self governance bodies, the role of individuals, the proximity of court presidents to political leaders, the legal profession, legal culture, and the political environment) affect to what extent court presidents may exploit their powers in practice

Přinesla „Pospíšilova“ reforma kárného řízení skutečně zpřísnění kárného postihu českých soudců?

Cílem tohoto článku je posoudit důsledky zavedení nového modelu kárného řízení se soudci prosazenou ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem v roce 2008. „Pospíšilova reforma“ (zákon č. 314/2008 Sb.) přenesla kárné řízení na Nejvyšší správní soud, zavedla jednoinstanční kárné řízení se soudci, zakotvila smíšené složení kárných senátů s paritním zastoupením soudců a nesoudců a v mnoha ohledech zpřísnila kárné řízení (např. zvýšením sankcí, prodloužením subjektivních i objektivních lhůt pro podání kárné žaloby a zakotvením institutu „třikrát a dost!“). Na české poměry se jednalo o revoluční změnu. Nebylo tedy překvapením, že soudci okamžitě Pospíšilovu reformu kárného řízení označili za „sankční“ novelu a napadli ji před Ústavním soudem. Ústavní soud jim však nevyhověl a Pospíšilův model přetrval bez výrazné změny dodnes. Můžeme tak posoudit, zda Pospíšilova reforma skutečně přinesla očekávané zpřísnění kárného postihu českých soudců či nikoliv. Za tímto účelem tento článek porovnává výsledky kárných řízení se soudci zahájených před Pospíšilovou reformou v letech 2003-2008 s výsledky kárných řízení se soudci zahájených po Pospíšilově reformě v letech 2009-2014. Hlavním závěrem naší kvantitativní studie je, že v rozporu s očekáváním tvůrců Pospíšilovy reformy, ke zpřísnění kárného postihu českých soudců ve střednědobém horizontu v drtivé většině ukazatelů nedošlo. Po implementaci Pospíšilově reformy totiž poklesl počet kárných návrhů, nominálně i percentuálně poklesl počet kárných návrhů, v nichž bylo uloženo kárné opatření, poklesl počet soudců „donucených k odložení taláru“ (tj. součet soudců odvolaných z funkce soudce kárným soudem a soudců, jež na funkci soudce rezignovali v průběhu kárného řízení) a poklesla i celková úspěšnost kárných navrhovatelů.The aim of this article is to assess consequences of the introduction of a new model of disciplining judges proposed by the Minister of Justice Jiří Pospíšil and his allies in 2008. The so-called "Pospíšil's reform" (Law no. 314/2008 Coll.) transferred disciplinary trials with judges to the Supreme Administrative Court, introduced single-instance disciplinary proceedings with judges, established mixed composition of disciplinary panels with a parity of judges and non-judges, and in many aspects tightened disciplinary proceedings (e.g. by allowing harsher sanctions, extending subjective as well as objective time limits for initiating the disciplinary motion, and establishing the “three strikes” principle). In the Czech context it was a revolutionary change. Not surprisingly, judges immediately challenged Pospíšil's reform before the Czech Constitutional Court (CCC). However, the CCC rejected their arguments and thus Pospíšil's model has prevailed until today. That allows us to ask the following research question: Has Pospíšil's reform met the expectations of the drafters and led to harsher disciplinary sanctions of Czech judges? To answer this question we employ the “before/after” research design and compare the results of disciplinary motions with judges initiated before Pospíšil’s reform (between 2003 and 2008) with the results of disciplinary motions initiated after Pospíšil’s reform (between 2009 and 2014). The main conclusion of our quantitative study is that, contrary to the expectations of the drafters, Pospíšil’s reform has not (regarding almost all indicators) tightened disciplining of Czech judges in the medium term. Most importantly, after the implementation of Pospíšil’s reform the number of disciplinary motions declined, the number of successful disciplinary motions (i.e. the motions that led to a disciplinary punishment) decreased nominally as well as proportionally, and the number of judges who were forced to leave the judiciary (i.e. the total number of judges who were either recalled by a disciplinary panel or resigned after the disciplinary motion had been initiated against them) dropped as well

The Strasbourg Court Meets Abusive Constitutionalism: Baka v. Hungary and the Rule of Law

The rise of abusive constitutionalism in Central and Eastern Europe (CEE) has hit the domestic judiciaries particularly hard. Viktor Orbán expanded the size of the Constitutional Court and then packed it, made sure that he can install a new president of the Constitutional Court, ousted the Supreme Court president through a constitutional amendment, disempowered the existing judicial council and created the new institution with power over ordinary judicial appointments. Jaroslav Kaczyński followed the same playbook in Poland. While most scholars have focused primarily on effects of abusive constitutionalism upon the constitutional courts, we argue that the keys to the long-term control of the judiciary are presidents of ordinary courts and judicial councils . The dismissal of the Hungarian Supreme Court President is a perfect example of this logic—by this move Orbán got rid of the most important court president in the country, the head of the Hungarian judicial council and his most vocal critic. Yet, András Baka lodged an application to the ECtHR and won. This article analyses the Grand Chamber judgment in Baka v. Hungary, its implication for the rule of law, and the limits of what the ECtHR can achieve against abusive constitutionalism. It concludes that the Grand Chamber failed on all key fronts. It overlooked the main structural problem behind Mr. Baka’s dismissal (the broad powers of court presidents in CEE), it has blurred the Convention’s understanding of the concept of the rule of law, and it failed in delivering a persuasive judgment firmly based on the existing ECtHR’s case law

Conceptualization(s) of Judicial Independence and Judicial Accountability by the European Network of Councils for the Judiciary: Two Steps Forward, One Step Back

This article focuses on conceptual issues regarding the new methodology of the European Network of Councils for the Judiciary (ENCJ) for measuring judicial independence and accountability. First, we argue that the proposal mixes up several concepts – judicial independence, judicial accountability, transparency of the judiciary, and public trust in the judiciary – which should be treated separately. Second, the proposal relies too much on conceptions of independence developed by the judicial community. As a result, it treats judicial administration with higher levels of involvement of judges as inherently better without empirical evidence, and does not sufficiently distinguish between de iure and de facto judicial independence. Moreover, the ENCJ’s indicators of judicial accountability are underinclusive as well as overinclusive and do not correspond to the traditional understanding of the concept. Finally, we argue that the ENCJ has to accept the possibility that (at least some types of) judicial councils (at least in some jurisdictions) might negatively affect (at least some facets of) judicial independence and judicial accountability. As a result, the ENCJ must adjust the relevant indicators accordingly

Nekonečný příběh Nejvyšší rady soudnictví: Kdo ji chce a proč ji pořád nemáme?

I přesto, že diskuse o Nejvyšší radě soudnictví (NRS) trvá už několik dekád, komplexní analýza toho, jaké postoje ke zřízení NRS zastávají klíčoví aktéři, kterých se samospráva soudnictví týká – soudci, politici a praktikující právníci – doposud chybí. Cílem tohoto textu je tuto mezeru vyplnit a na základě rozhovorů se zástupci českých právnických, soudcovských a politických elit zmapovat argumenty, které rozdělují zastánce a odpůrce NRS. V článku si klademe tři hlavní otázky: 1) Jak se zástupci právnických, soudcovských a politických elit staví ke zřízení NRS a jakými argumenty svou pozici zdůvodňují? 2) Jakou by měla mít správa soudnictví podle nich ideální podobu? 3) Co tyto tři skupiny od vzniku NRS očekávají? Hlavní zjištění jsou následující. Soudci, politici a právníci identifikovali stejné dva klíčové problémy stávajícího systému: ministerstvo nemá kapacitu ani vizi, jak soudnictví spravovat, a mnohé kompetence proto deleguje na předsedy soudů. Příliš silné postavení předsedů soudů však vede k fragmentaci správy soudnictví a ohrožuje vnitřní nezávislost řadových soudců. Elity se nicméně liší v tom, zda zřízení NRS tyto problémy vyřeší. Většina soudců vznik NRS podporuje a očekává od ní sjednocení správy soudnictví a odbřemenění předsedů soudů. Část politiků by souhlasila s ustanovením slabého modelu NRS, pokud by kontury systému pořád nastavovalo ministerstvo spravedlnosti. Zároveň však tvrdí, že fragmentovaná správa je lepší zárukou proti ovládnutí soudnictví jednou skupinou. Právníci pak vidí v zřízení NRS více rizik než pozitiv a obávají se zapouzdření soudní moci. Klíč k řešení problémů vidí spíše v otázce právnického vzdělávání a zvýšení kvality soudního rozhodování. Současné debaty o správě soudnictví ani poslední novely zákona o soudech a soudcích však bohužel na tyto klíčové problémy identifikované respondenty dosud nereagovaly