Other Gainful Activities of Civil Servants: a State Administration Employee Acting as Arbitrator, also in Comparison with other Activities (Expert Witness, Sworn Interpreter etc.)

V tomto článku se autor zaměřuje na možnost výkonu funkce rozhodce státními zaměstnanci vykonávajícími státní správu, a to s ohledem na úpravu případné další výdělečné činnosti zejména v režimu zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě. Pozornost je věnována zejména podrobnému výkladu ustanovení § 81 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě, stejně jako obecným předpokladům výkonu funkce rozhodce státním zaměstnancem vykonávajícím státní správu především v návaznosti na specifika rozhodčího řízení a rozhodcovské činnosti. Autor nejprve v obecné části krátce popisuje postavení rozhodce a stran v rozhodčím řízení s přihlédnutím k povinnostem státního zaměstnance, charakterizuje činnost rozhodce v kontextu českého právního řádu a poskytuje podrobný přehled kvalifikačních předpokladů, které pro rozhodce stanovuje zákon o rozhodčím řízení. V hlavní části je podrobně pojednána možnost výkonu rozhodcovské činnosti státním zaměstnancem. Autor zkoumá východiska a účel úpravy ustanovení § 81 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě a porovnává postavení státních zaměstnanců se zákonnou úpravou dalších osob, které jsou ve služebním poměru k České republice, jakož i dalších osob, u kterých zákon omezuje možnost výkonu jiných činností. S ohledem na zákonnou úpravu rozhodcovské činnosti, stejně jako s ohledem na zkoumaný historický vývoj ustanovení nyní obsaženého v § 81 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě, jeho účel, systematiku v českém právním řádu, porovnání s obdobnými ustanoveními jiných předpisů, jakož i racionální a ústavně konformní možnosti jeho aplikace autor uzavírá, že činnost rozhodce není výdělečnou činností ve smyslu § 81 odst. 2 zákona o státní službě. Státní zaměstnanci konající státní službu tak nepotřebují k výkonu této činnosti souhlas příslušného služebního orgánu. Výkon rozhodcovské činnosti však nesmí ohrozit výkon jejich povinností vyplývajících z výkonu státní správy.In this article, the author focuses on the possibility of civil servants who perform state administration to act as arbitrators, with respect to regulation of other gainful activities, particularly under the regime of Act No. 234/2014 Coll. on Civil Service. Attention is given particularly to a detailed interpretation of the provisions of Section 81 paragraph 2 of Act No. 234/2014 Coll. on Civil Service, as well as general pre-conditions for civil servants to act as arbitrators, particularly in light of the specificity of arbitration and the duties of an arbitrator. In the general section, the author first shortly describes the position of an arbitrator and parties in arbitral proceedings, taking into account the obligations of civil servants, characterizes the duties of an arbitrator in the context of Czech law and provides a detailed overview of conditions that must be met to act as arbitrator. These conditions being stipulated in arbitration act. In the main part, the possibility of a civil servant acting as an arbitrator is discussed in detail. The author examines the basis and purpose of the amendment of Section 81 (2) of Act No. 234/2014 Coll. on Civil Service and compares the status of civil servants with the legislation applicable to other individuals who work for the Czech Republic in some capacity, as well as other individuals who are legally restricted from performing other activities. With regard to legal regulation applicable to arbitrators, as well as with regard to the examined historical development of the provision now contained in § 81 paragraph 2 of Act No. 234/2014 Coll. about civil service, its purpose, its context in the Czech legal order, comparison with similar provisions of other regulations, as well as its rational and constitutionally possible application, the author concludes that acting as an arbitrator is not a gainful activity within the meaning of Section 81 (2) of Act on Civil Service. Civil servants who perform state administration therefore do not require the permission from a competent state administration body to act as arbitrators. The performance of their arbitrator duties cannot, however, compromise their obligations stemming from their employment in state administration

Jiné výdělečné činnosti státních zaměstnanců: výkon činnosti rozhodce zaměstnancem státní správy a ve srovnání s dalšími činnostmi (znalecká činnost, tlumočnická činnost aj.)

V tomto článku se autor zaměřuje na možnost výkonu funkce rozhodce státními zaměstnanci vykonávajícími státní správu, a to s ohledem na úpravu případné další výdělečné činnosti zejména v režimu zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě. Pozornost je věnována zejména podrobnému výkladu ustanovení § 81 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě, stejně jako obecným předpokladům výkonu funkce rozhodce státním zaměstnancem vykonávajícím státní správu především v návaznosti na specifika rozhodčího řízení a rozhodcovské činnosti. Autor nejprve v obecné části krátce popisuje postavení rozhodce a stran v rozhodčím řízení s přihlédnutím k povinnostem státního zaměstnance, charakterizuje činnost rozhodce v kontextu českého právního řádu a poskytuje podrobný přehled kvalifikačních předpokladů, které pro rozhodce stanovuje zákon o rozhodčím řízení. V hlavní části je podrobně pojednána možnost výkonu rozhodcovské činnosti státním zaměstnancem. Autor zkoumá východiska a účel úpravy ustanovení § 81 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě a porovnává postavení státních zaměstnanců se zákonnou úpravou dalších osob, které jsou ve služebním poměru k České republice, jakož i dalších osob, u kterých zákon omezuje možnost výkonu jiných činností. S ohledem na zákonnou úpravu rozhodcovské činnosti, stejně jako s ohledem na zkoumaný historický vývoj ustanovení nyní obsaženého v § 81 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě, jeho účel, systematiku v českém právním řádu, porovnání s obdobnými ustanoveními jiných předpisů, jakož i racionální a ústavně konformní možnosti jeho aplikace autor uzavírá, že činnost rozhodce není výdělečnou činností ve smyslu § 81 odst. 2 zákona o státní službě. Státní zaměstnanci konající státní službu tak nepotřebují k výkonu této činnosti souhlas příslušného služebního orgánu. Výkon rozhodcovské činnosti však nesmí ohrozit výkon jejich povinností vyplývajících z výkonu státní správy

Association of dapagliflozin vs placebo with individual Kansas City Cardiomyopathy Questionnaire components in patients with heart failure with mildly reduced or preserved ejection fraction

Importance: Dapagliflozin has been shown to improve overall health status based on aggregate summary scores of the Kansas City Cardiomyopathy Questionnaire (KCCQ) in patients with heart failure (HF) with mildly reduced or preserved ejection fraction enrolled in the Dapagliflozin Evaluation to Improve the Lives of Patients With Preserved Ejection Fraction Heart Failure (DELIVER) trial. A comprehensive understanding of the responsiveness of individual KCCQ items would allow clinicians to better inform patients on expected changes in daily living with treatment. Objective: To examine the association of dapagliflozin treatment with changes in individual components of the KCCQ. Design, Setting, and Participants: This is a post hoc exploratory analysis of DELIVER, a randomized double-blind placebo-controlled trial conducted at 353 centers in 20 countries from August 2018 to March 2022. KCCQ was administered at randomization and 1, 4, and 8 months. Scores of individual KCCQ components were scaled from 0 to 100. Eligibility criteria included symptomatic HF with left ventricular ejection fraction greater than 40%, elevated natriuretic peptide levels, and evidence of structural heart disease. Data were analyzed from November 2022 to February 2023. Main Outcomes and Measures: Changes in the 23 individual KCCQ components at 8 months. Interventions: Dapagliflozin, 10 mg, once daily or placebo. Results: Baseline KCCQ data were available for 5795 of 6263 randomized patients (92.5%) (mean [SD] age, 71.5 [9.5] years; 3344 male [57.7%] and 2451 female [42.3%]). Dapagliflozin was associated with larger improvements in almost all KCCQ components at 8 months compared with placebo. The most significant improvements with dapagliflozin were observed in frequency of lower limb edema (difference, 3.2; 95% CI, 1.6-4.8; P < .001), sleep limitation by shortness of breath (difference, 3.0; 95% CI, 1.6-4.4; P < .001), and limitation in desired activities by shortness of breath (difference, 2.8; 95% CI, 1.3-4.3; P < .001). Similar treatment patterns were observed in longitudinal analyses integrating data from months 1, 4, and 8. Higher proportions of patients treated with dapagliflozin experienced improvements, and fewer had deteriorations across most individual components. Conclusions and Relevance: In this study of patients with HF with mildly reduced or preserved ejection fraction, dapagliflozin was associated with improvement in a broad range of individual KCCQ components, with the greatest benefits in domains related to symptom frequency and physical limitations. Potential improvements in specific symptoms and activities of daily living might be more readily recognizable and easily communicated to patients. Trial Registration: ClinicalTrials.gov Identifier: NCT03619213

Navigating between Scylla and Charybdis : challenges and strategies for implementing guideline‐directed medical therapy in heart failure with reduced ejection fraction

Guideline-directed medical therapy (GDMT) has the potential to reduce the risks of mortality and hospitalisation in patients with heart failure (HF) with reduced ejection fraction (HFrEF). However, real-world data indicate that many patients with HFrEF do not receive optimised GDMT, which involves several different medications, many of which require up-titration to target doses. There are many challenges to implementing GDMT, the most important being patient-related factors (comorbidities, advanced age, frailty, cognitive impairment, poor adherence, low socioeconomic status), treatment-related factors (intolerance, side-effects) and healthcare-related factors that influence availability and accessibility of HF care. Accordingly, international disparities in resources for HF management and limited public reimbursement of GDMT, coupled with clinical inertia for treatment intensification combine to hinder efforts to provide GDMT. In this review paper, authors aim to provide solutions based on available evidence, practical experience, and expert consensus on how to utilise evolving strategies, novel medications, and patient profiling to allow the more comprehensive uptake of GDMT. Authors discuss professional education, motivation, and training, as well as patient empowerment for self-care as important tools to overcome clinical inertia and boost GDMT implementation. We provide evidence on how multidisciplinary care and institutional accreditation can be successfully used to increase prescription rates and adherence to GDMT. We consider the role of modern technologies in advancing professional and patient education and facilitating patient–provider communication. Finally, authors emphasise the role of novel drugs (especially sodium–glucose co-transporter 2 inhibitors), and a tailored approach to drug management as evolving strategies for the more successful implementation of GDMT

Expert consensus on training and accreditation for extracorporeal cardiopulmonary resuscitation an international, multidisciplinary modified Delphi Study

BACKGROUND: A multidisciplinary group of stakeholders were used to identify: (1) the core competencies of a training program required to perform in-hospital ECPR initiation (2) additional competencies required to perform pre-hospital ECPR initiation and; (3) the optimal training method and maintenance protocol for delivering an ECPR program. METHODS: A modified Delphi process was undertaken utilising two web based survey rounds and one virtual meeting. Experts rated the importance of different aspects of ECPR training, competency and governance on a 9-point Likert scale. A diverse, representative group was targeted. Consensus was achieved when greater than 70% respondents rated a domain as critical (> or = 7 on the 9 point Likert scale). RESULTS: 35 international ECPR experts from 9 countries formed the expert panel, with a median number of 14 years of ECMO practice (interquartile range 11-38). Participant response rates were 97% (survey round one), 63% (virtual meeting) and 100% (survey round two). After the second round of the survey, 47 consensus statements were formed outlining a core set of competencies required for ECPR provision. We identified key elements required to safely train and perform ECPR including skill pre-requisites, surrogate skill identification, the importance of competency-based assessment over volume of practice and competency requirements for successful ECPR practice and skill maintenance. CONCLUSIONS: We present a series of core competencies, training requirements and ongoing governance protocols to guide safe ECPR implementation . These findings can be used to develop training syllabus and guide minimum standards for competency as the growth of ECPR practitioners continues

Corrigendum to “Expert consensus on training and accreditation for extracorporeal cardiopulmonary resuscitation an international, multidisciplinary modified Delphi Study” [Resuscitation 192 (2023) 109989] (Resuscitation (2023) 192, (S0300957223003039), (10.1016/j.resuscitation.2023.109989))

The authors regret, that an acknowledgement to Dr George Perrett for his contribution to the development of this paper was missing from the original article. The authors would like to apologise for any inconvenience caused

Expert consensus on training and accreditation for extracorporeal cardiopulmonary resuscitation an international, multidisciplinary modified Delphi Study

Background: A multidisciplinary group of stakeholders were used to identify: (1) the core competencies of a training program required to perform in-hospital ECPR initiation (2) additional competencies required to perform pre-hospital ECPR initiation and; (3) the optimal training method and maintenance protocol for delivering an ECPR program. Methods: A modified Delphi process was undertaken utilising two web based survey rounds and one virtual meeting. Experts rated the importance of different aspects of ECPR training, competency and governance on a 9-point Likert scale. A diverse, representative group was targeted. Consensus was achieved when greater than 70% respondents rated a domain as critical (&gt; or = 7 on the 9 point Likert scale).Results: 35 international ECPR experts from 9 countries formed the expert panel, with a median number of 14 years of ECMO practice (interquartile range 11–38). Participant response rates were 97% (survey round one), 63% (virtual meeting) and 100% (survey round two). After the second round of the survey, 47 consensus statements were formed outlining a core set of competencies required for ECPR provision. We identified key elements required to safely train and perform ECPR including skill pre-requisites, surrogate skill identification, the importance of competency-based assessment over volume of practice and competency requirements for successful ECPR practice and skill maintenance. Conclusions: We present a series of core competencies, training requirements and ongoing governance protocols to guide safe ECPR implementation. These findings can be used to develop training syllabus and guide minimum standards for competency as the growth of ECPR practitioners continues.</p