Rozhodování a informovanost pacientů o CMP : hledání smysluplných cest

Cíl: Reakce pacientů na vznik příznaků cévní mozkové příhody (CMP) je často nedostatečná. Cílem tohoto výzkumu bylo identifikovat zdroje znalostí pacientů a jedinců volajících záchrannou službu a klíčové momenty pro rozhodnutí přivolat lékařkou pomoc při podezření na CMP. Zjištění naznačují směr efektivnějšího nastavení zásahů na poli urgentní medicíny. Soubor a metodika: Studie využívá kvalitativní přístup, metodu osobních hloubkových rozhovorů s daným tematickým schématem. Rozhovory byly provedeny s 12 pacienty, 6 příbuznými a s oběma stranami ve dvou případech. Sběr dat doplnilo 6 setkání s personálem nemocnice. Výsledky: K rozhodnutí přivolat lékaře vedla předchozí zkušenost s CMP a uvědomění, že je něco v nepořádku. Roli hrály také osoby z okolí pacientů a jejich zkušenost či znalost. Rozhodovací proces se odehrává na pozadí obav z přijetí role pacienta a očekávání s tím spojených. K procesu rekonvalescence se pojí očekávání a zároveň nejistota. Závěry: Pokud pacienti nemají předchozí zkušenost s CMP nebo lékaře nezavolá někdo jiný, k rozhodnutí volat lékaře nevede schopnost „diagnostikovat“ CMP, ale pocit, že je něco v nepořádku. Pro zvýšení efektu vzdělávacích kampaní na zvýšení povědomí a správné reakce lidí na CMP je vhodné cílit na specifické rizikové skupiny a jejich okolí, jak naznačily životní situace zkoumaných případů. Prospěšná by na poli urgentní medicíny mohla být multidisciplinární spolupráce akcentující medicínský i společenský rozměr CMP.Aim: Reaction of the lay public to a stroke event is often insufficient. The aim of this research was to identify the sources of stroke knowledge of stroke patients or their relatives who called emergency for suspected stroke event, and the key moments for the decision to call emergency. Findings indicate direction in more effective management of cases in Emergency medicine. Sample and methods: This is a qualitative study using semi- -structured deep personal interviews. 12 stroke patient were interviewed, 6 relatives of stroke patients and, in two cases, both patient and his/her relative. Also, 6 meetings with hospital personnel were conducted. Results: The decision to call ambulance was based on previous stroke experience and realization that something was wrong. Also, other people and their knowledge or experience were important. The decision making is set in the complex setting with patient’s concerns about accepting patient’s role and expectations connected to it. The recovery process is connected both to hopes and uncertainties about the outcome. Conclusions: When the patients do not have previous stroke experience and the doctor is not called by a witness of the event, then the decision to call a doctor is based not on the recognition of the stroke symptoms, but on the perception that something is terribly wrong. For the educational campaigns to be more effective, they need to be targeted to the high-risk subgroups. This knowledge was derived from the experience and life situation of the cases included in the study. Multidisciplinary cooperation connecting not only medical but also social approach could be beneficial in emergency medicine

Development and Testing of Thrombolytics in Stroke

Despite recent advances in recanalization therapy, mechanical thrombectomy will never be a treatment for every ischemic stroke because access to mechanical thrombectomy is still limited in many countries. Moreover, many ischemic strokes are caused by occlusion of cerebral arteries that cannot be reached by intra-arterial catheters. Reperfusion using thrombolytic agents will therefore remain an important therapy for hyperacute ischemic stroke. However, thrombolytic drugs have shown limited efficacy and notable hemorrhagic complication rates, leaving room for improvement. A comprehensive understanding of basic and clinical research pipelines as well as the current status of thrombolytic therapy will help facilitate the development of new thrombolytics. Compared with alteplase, an ideal thrombolytic agent is expected to provide faster reperfusion in more patients; prevent re-occlusions; have higher fibrin specificity for selective activation of clot-bound plasminogen to decrease bleeding complications; be retained in the blood for a longer time to minimize dosage and allow administration as a single bolus; be more resistant to inhibitors; and be less antigenic for repetitive usage. Here, we review the currently available thrombolytics, strategies for the development of new clot-dissolving substances, and the assessment of thrombolytic efficacies in vitro and in vivo