Integrovaná ochrana proti hmyzím škůdcům: nové výzvy

Praktické využití integrované ochrany proti hmyzím škůdcům (IPM) není v současné době v prostředí sbírkových institucí v České republice prozatím pravidlem. Cílem tohoto článku je zpracovat poznatky ze zahraničí a přiblížit získané zkušenosti se strategií IPM, která se jeví být pro ochranu před biologickou degradací zásadní. Klíčovými prvky strategie je prevence poškození kulturního dědictví, šetrnost k životnímu prostředí a lidskému zdraví. Výhodou integrované ochrany proti hmyzím škůdcům je upřednostnění využití netoxických přístupů ošetření a minimalizace použití biocidů. Při dodržování daných zásad se tato strategie ukazuje být vysoce účinná. Článek se současně věnuje také novým výzvám spojeným s přítomností invazivních druhů hmyzích škůdců, kterým jsou sbírkové instituce či památkové objekty vystaveny, nebo kterým by mohly čelit v budoucnu. I proto by integrované ochraně proti škůdcům měla být ve sbírkových institucích věnována odpovídající pozornost.Integrated pest management (IPM) in cultural heritage institutions is not yet a commonly used practice in the Czech Republic. The aim of this article is to present findings from abroad and to summarise international practice and case studies on IPM against insect pest, which appears to be crucial for preventing biological degradation. Preventing damage to cultural heritage, protecting the environment and human health are key elements of the strategy. The advantage of integrated pest management is minimising use of biocides. If these principles are followed, the strategy appears to be highly effective. At the same time, the article also discusses new challenges related to the presence of invasive insect pest species that cultural heritage institutions or heritage sites are exposed to or might be in the future. Integrated pest management in collections institutions should become standard practice

Beginnings That Recolor Closures: Artistic Partnership, Multimodali ty, and Autobiographical Echoes in The Death of Cock Robin

This paper centers on the poetry and painting collection entitled The Death of Cock Robin, a collaboration between the poet W. D. Snodgrass and the painter DeLoss McGraw, based on the nursery rhyme “Who Killed Cock Robin?” On a more tangible level, it examines the intersection of text and image, outlining specific multimodal models, and discusses the formal experimentation in the poems. Attending to a more intricate layer, the analysis delves into the autobiographical dimension of Snodgrass’s poetry. It argues that through his rendition of and play on the nursery rhyme, the poet tells his own story, framing death as a symbolic closure to his earlier career and “confessional” reputation. The paper therefore not only addresses a gap in scholarship on Snodgrass’s later work but also offers a novel perspective on his oeuvre as a whole.&nbsp

Mathias Gigel – mramorář, inovativní tvůrce nedochovaných děl

Příspěvek se věnuje osobnosti Mathiase Gigela (cca 1660 – po 1718?), pocházejícího z wessobrunnského regionu, který je dnes znám především jako centrum proslulé štukatérské školy. Gigel, specializující se na techniku umělého mramoru, patří k raným inovátorům v oblasti barokního mramorování mimo struktury mnichovských rodinných dílen. Práce se soustředí na rekonstrukci jeho životní dráhy, sleduje jeho působení v Kemptenu, na jižní Moravě, v Praze, a především na schwarzenberském panství, kde se podílel na výzdobě loveckého zámku Ohrada. Text zároveň kontextualizuje jeho činnost ve vztahu k širšímu kulturně-řemeslnému fenoménu wessobrunnské školy a podává nový pohled na migraci a uplatnění štukatérských a mramorářských technik v rámci středoevropského prostoru konce 17. a počátku 18. století. Navzdory značnému rozsahu zaniklých realizací dokládá Gigelova práce technickou vyspělost, invenci a význam pro vývoj barokní umělecké produkce.The article focuses on Mathias Gigel (c. 1660 – after 1718?), a native of the Wessobrunn region, which is known today primarily as the center of a renowned stucco school. Gigel, who specialized in the scagliola technique, was one of the early innovators in the field of Baroque marble work outside the Munich -based family workshops. The work focuses on reconstructing his life, tracing his activities in Kempten, southern Moravia, Prague, and especially on the Schwarzenberg estate, where he participated in the decoration of the Ohrada hunting lodge. The text also provides context for his work in relation to the broader cultural and craft phenomenon of the Wessobrunn school and offers a new perspective on the migration and application of stucco and marble techniques in Central Europe in the late 17th and early 18th centuries. Despite the extent of lost works, Gigel‘s work demonstrates technical excellence, innovation, and significance for the development of Baroque artistic productio

A few remarks on the “mythology” of art-historical research on Renaissance sgraffito in the Czech Republic

Článek reflektuje současný stav výzkumu renesančního sgraffita v České republice a pokouší se poskytnout obecný přehled jeho vybraných určujících faktorů v kontextu uměleckohistorického výzkumu a památkové péče. Opakování určitých zavedených tezí a postupů bez hlubší analýzy velmi často vede k subjektivním zkreslením, a to i v současném výzkumu. Příkladem toho je jev, který se dnes označuje jako „rudolfínský mýtus“ a který je v druhé polovině článku demonstrován několika postřehy k sgrafitovým fasádám zámků v Benátkách nad Jizerou, Brandýse nad Labem a Martinického paláce na Hradčanském náměstí v Praze.The essay reflects on the current state of research into Renaissance sgraffito in the Czech Republic and attempts to provide a general overview of its selected determining factors in the context of art-historical research and monument preservation. The repetition of certain established theses and procedures without in-depth analytical review very often leads to subjective distortions, even in current research. An example of this is the phenomenon now referred to as the "Rudolfine myth," which is demonstrated in the second half of the article with several observations on the sgraffito facades of castles in Benátky nad Jizerou, Brandýs nad Labem, and the Martinic Palace on Hradčanské náměstí in Prague

Mezinárodní konference Stone 2025: 15th International Congress on the Deterioration and Conservation of Stone

Mezinárodní konference Stone 2025 – 15th International Congress on the Deterioration and Conservation of Stone, konaná v Paříži, představila aktuální výzkum v oblasti degradace a konzervace kamene za účasti odborníků z více než třiceti zemí. Aktivně se jí zúčastnili také zástupci Fakulty restaurování Univerzity Pardubice, kteří prezentovali vlastní výzkum a podíleli se na odborném programu. Tematické okruhy reflektovaly současné trendy, zejména využití pokročilých diagnostických metod, digitalizace, umělé inteligence a udržitelných přístupů v péči o kulturní dědictví

Výtvarné doklady rané úcty ke sv. Janu Nepomuckému na východě Čech

Článek shrnuje výzkum výtvarných projevů kultu svatého Jana Nepomuckého v 17. a prvních desetiletích 18. století ve východních Čechách, především v jihovýchodní části regionu v blízkosti historického pomezí Čech a Moravy, a upozorňuje na zajímavé osobnosti mezi jejich fundátory. Vedle církevních korporací (jezuité z Chlumku u Luže, piaristé z Litomyšle) tu patřily k časným propagátorům svatojánské úcty příslušníci věrně katolické šlechty (Zárubové z Hustířan, Trauttmansdorfové z Litomyšle, Libštejnové z Kolovrat, Bubnové z Litic usazení v Doudlebách nad Orlicí) a někteří členové měšťanských elit. Po oficiálním uznání Janovy svatosti se ve třicátých letech 18. století kult rozšířil prakticky do všech vrstev. Kromě Hradce Králové, sídla v roce 1664 nově ustaveného biskupství, kde úcta k nově zaváděnému světci našla nadšené propagátory mezi katolickým klérem i jednotlivými biskupy, patřila k venkovským ohniskům svatojánské úcty také menší města: Litomyšl a Skuteč. Geneze a okolnosti rozšíření tamnější, někdy až emfatické svatojánské úcty, včetně pozoruhodně rozmanitého rejstříku jejích forem v druhé polovině 17. a v raném 18. století, nalezly svou drastickou opozici v defamačních aktech proti svatojánským památkám v regionu v osvícenské náladě po vydání tolerančního patentu na sklonku roku 1781

Jižní schodiště kostela sv. Jakuba v Brně

Studie se zabývá jižním bočním schodištěm kostela sv. Jakuba v Brně. Hlavní městský chrám byl zbudován v 15.–16. století jako pozdně gotická trojlodní hala. Současný vzhled mu daly úpravy v baroku a zejména v 70. letech 19. století, kdy byl regotizován podle projektu Heinricha Ferstela. Jižní schodiště stavební dějiny kostela svým způsobem odráží. Článek se zaměřuje na stavební analýzu prostoru, pochopení jeho funkce a na řadu středověkých náhrobků druhotně použitých místo schodišťových stupňů. Mezi náhrobky, do 70. let 18. století patrně osazených jako dlažba kostela, se nachází díla z počátku 14. století, stejně jako práce 15. a 16. století. Pozornost věnujeme rovněž empoře, která byla s velkou pravděpodobností jižním schodištěm přístupná. Na základě analýzy pramenů, literatury a nálezových situací navrhujeme datovat schodiště do třech fází – třetí čtvrtiny 15. století, počátek 16. století a doba kolem roku 1771

Zpráva o mezinárodním kolokviu věnovaném detailnímu průzkumu nástěnných maleb tzv. Emauzského cyklu v Praze

Mezinárodní kolokvium konané v květnu 2025 v Emauzském opatství představilo výsledky výzkumu realizovaného v rámci projektu Koncepce preventivní konzervace, zajištění a uchování cyklu nástěnných maleb v křížové chodbě Emauzského kláštera v Praze, podpořeného nadací Deutsche Bundesstiftung Umwelt. Výzkum využil pokročilé metody a zaměřil se také na vlivy prostředí a řízení rizik ohrožujících malby. Diskuse zdůraznila jedinečnost a vysokou uměleckou hodnotu cyklu i nutnost citlivého budoucího restaurování a prezentace

Steel-framed windows in Czech Functionalist architecture

Ačkoli funkcionalismus představoval mezinárodní hnutí, v každé zemi, kde se úspěšně prosadil,  lze rozpoznat místní či dokonce národní rysy. Ty jsou nejzřetelnější v případě stavebních prvků, které  umožnily realizovat principy funkcionalistické architektury a spolurozhodovaly o její charakteristické estetice. Klíčovým  stavebním prvkem meziválečného funkcionalismu bylo moderní, průmyslově vyráběné okno, přesněji řečeno  ocelové okno, které umožnilo smazat dosud nezpochybňovanou hranici mezi exteriérem a interiérem a  vdechnout budovám zcela novou vizualitu. Tato studie přispívá prostřednictvím referenčních děl české funkcionalistické architektury k hlubšímu porozumění těmto prvkům, bez nichž by meziválečná architektura v českých zemích  ztratila nejen svůj formální výraz, ale i identitu, kterou zčásti formovala vyspělá průmyslová základna.Although Functionalism constituted an international movement, in every country where it successfully established itself one can identify local or even national characteristics. These are most evident in the case of building components, which made it possible to realise the principles of Functionalist architecture and co-determined its characteristic aesthetic. A key construction element of interwar Functionalism was the modern, industrially produced window – more precisely, the steel window – which made it possible to erase the previously unquestioned boundary between exterior and interior and to endow buildings with an entirely new visuality. This study contributes through reference works of Czech Functionalist architecture, to a deeper understanding of these components, without which interwar architecture in the Czech lands would lose not only its formal expression but also an identity shaped in part by an advanced industrial base.&nbsp

The Pit as a Sacrifice Zone: Environmental Injustice in Jesmyn Ward’s Salvage the Bones

This study explores Jesmyn Ward’s novel Salvage the Bones (2011) through an ecocritical and ecofeminist lens, with a focus on the critique of environmental and social injustice in the American South preceding and following Hurricane Katrina in 2005. By exploring Esch’s experience during Hurricane Katrina, the literary analysis highlights the intersection of environmental racism, animalization or dehumanization, as well as the politics of disposability. Central to this discussion is the symbolic significance of “the Pit,” the land of Esch and her family, and its connection to the historical and ongoing exploitation of the marginalized community in Bois Sauvage and in the American South as such. The article also employs ecofeminist and ecocritical perspectives to investigate Esch’s journey as a young African American woman, emphasizing her resilience and agency amidst neglect and dehumanization.&nbsp