Play Therapy Through the Keyhole

Hra je jako kouzlo. Při hře se může stát úplně všechno. Hru nelze předstírat, stejně jako nelze obelhat děti. Buď je získáte a pak se dozvíte mnohé. Nebo ne a pak nebudou zastírat, že se s vámi nechtějí bavit. Děti nepřicházejí do ambulance psychologa z vlastního rozhodnutí. Děti přivede jejich dospělák, kterého něco trápí. Neznám lepší způsob, jak se opravdu potkat s dítětem, než si s ním hrát. Terapeutického potenciálu hry využila Virginie Axline, když formulovala 8 principů nedirektivní terapie hrou vycházejících z přístupu zaměřeného na člověka (Person Centred Approach, resp. PCA). Terapie hrou je určena především dětem – lidským bytostem ve věku 3-10 let, ale i komukoliv staršímu, pokud má chuť si hrát.Cílem autorky textu nebylo pouze představení nedirektivní terapie hrou (the non-directive play therapy), resp. na dítě zaměřené terapie hrou (the child centered play therapy), ale ukázat každodenní praxi v ambulanci dětské psycholožky. Kazuistika zahrnuje nejen terapii ale i rozhovory s maminkou, navázání vztahu s dítětem včetně využití hry jako komunikačního nástroje, diagnosticko-terapeutické rozvahy kladoucí důraz na rodinný kontext, konzultace s kolegyní či supervizi. V druhé teoretické části článku jsou představeny principy nedirektivní terapie hrou Virginie Axline. Na závěr se autorka zamýšlí nad tím, co představuje nedirektivní terapie hrou pro ni osobně.Play is like a magic. Anything can happen while playing. Play must be real. No pretending. It is like in contact with children. If they like you, they will share a lot of secrets with you. If they do not like you, they will not even talk to you. Children would never come to a psychologist by themselves. Their adult would bring them because he or she has been worried. I do not know of a better way how to be in real contact with children than playing with them. Virginie Axline used the therapeutic potential of play when she formulated 8 principles of the non-directive play therapy based on the Personal Centered Approach or PCA. This PCA approach is very useful especially for children – human beings between the age of 3 to 10. However, anybody older than that can benefit from this approach if he or she is willing to play. The author intended not only to introduce the non-directive play therapy, or more precisely the child centered play therapy, but also to describe the daily work of a child psychologist. Besides the play therapy, this case study goes through the dialogues with the mother, it shows how the relationship with the child was established, incl. the indication how playing was used as a tool for communication. In addition, it mentions the consultations with a colleague or the supervision and it elaborates on the contemplation involving both diagnostics and therapeutic procedures that stress the family context. The second theoretical part of the article outlines the principles of the non-directive play therapy, as introduced by Virginia Axline. In the conclusion, the author discusses what the non-directive play therapy means to her personally

About a Girl: A Trialogue

Předkládaný soubor prací je dílem tří, respektive čtyř autorů, a vznikl na základě pracovních i osobních vazeb mezi nimi. Je historicky ověřenou praxí přemýšlet o své práci a jevech, které ji provázejí a ovlivňují (vlastní vzdělání, zkušenosti a prožitky, mísící se s vnějšími okolnostmi) formou supervize či prezentované kazuistiky. Pokud jde o kazuistický text pro časopiseckou publikaci, je naprosto běžné, po splnění všech vstupních kritérií (které zahrnují taktéž otázky etické) podstoupit recenzní řízení. Již před lety nás v redakci Psychotrapie zaujalo, že recenzní posouzení je mnohdy samo o sobě svébytným dílem, které vypovídá nejen o posuzovaném textu, popsané aktivitě a potažmo i autorovi/ terapeutovi, ale také o samotném recenzentovi. Tato posouzení, která jsou zpětně autorům předkládaných textů zasílána (přičemž obě strany procesu jsou vůči sobě anonymní), mají nejen svou věcnou a odbornou, ale také i lidskou, citovou dimenzi na ose mezi přijetím a nepřijetím, uznáním a oceněním či kritikou až zraněním, a stávají se tak nejen pracovním, ale i vztahovým fenoménem, který je však skryt očím čtenářů. Proto jsme se rozhodli komponovat svébytný útvar, kombinující vzájemnou emoční a myšlenkovou otevřenost spolu s odhalením vlastní identity sobě navzájem, dívce v terapii (samozřejmě s jejím svolením) i čtenářům v naději, že tímto způsobem můžeme nalézat cosi užitečného a obohacujícího. Autorkou prvního textu je dívčina terapeutka (školená v rodinné terapii a na člověka zaměřené terapii hrou): její text je otevřenou a hluboce zúčastněnou emoční výpovědí a zamyšlením nad tím, co v terapeutickém vztahu bezprostředně prožívá, jak se v něm angažuje a s čím zápasí jako terapeutka/ žena/matka. Druhý text je reflexí textu prvního od psychoanalytika a supervizora, který se zaměřuje cíleně na terapeutčinu výpověď jako bezprostřední zdroj informací o tom, co se v terapii odehrává, a hledá cestu k druhému ve spojení mezi prožitkem a jeho (teoretickým) uchopením. Autorem třetího textu je akademický badatel s terapeutickou erudicí a literát, jehož metapozice mu umožňuje, ovšem opět a samozřejmě skrze sebe sama, analyzovat předložené texty, meditovat nad nimi a nacházet v nich ne zcela zřejmé ob/rysy a směřování všech zúčastněných. Prvním a skutečným autorem je však sama dívka v terapii, její život a pochopitelně vztah s její terapeutkou. My, jakožto přizvaní a dočasní čtenáři jejího životního textu, jako přímí či nepřímí spoluúčastníci na něm, jí chceme poděkovat za její odvahu, důvěru a trpělivost. Věděla o naší práci, souhlasila s ní a čekala na její „hotový“ tvar více než rok. Byť dva z naší trojice ji osobně neznají, ještě jednou jí všichni hluboce děkujeme a přejeme vše dobré.The presented set of works, written by three, or more precisely, four authors, was created on the basis of professional and personal connections between them. It is a historically proven practice to think about one’s work and the phenomena that accompany and affect it (one’s own education, training, and experience, combined with external circumstances) in terms of supervision or presented case studies. As for a case study for a journal publication, it is entirely common, after meeting all the entry criteria (which also include ethical issues), to undergo a peer review process. Years ago, as editors of the Psychoterapie journal, we were struck by the fact that a review assessment is often a distinctive work in itself, reflective not only of the assessed text, the described activity and therefore also the author / therapist, but also of the reviewer himself. These assessments, which are then sent back to the authors of the submitted texts (both sides of the process are anonymous to each other), have not only their factual and professional aspects, but also human, emotional dimensions, ranging between acceptance and non-acceptance, from recognition and appreciation to criticism and injury, and thus become not only a professional phenomenon, but also a relational one, which is hidden from the readers’ eyes. This is why we decided to compose a unique form, a combination of mutual emotional and thought openness, while revealing our own identity to each other, to the girl in therapy (with her permission, of course) and to our readers. It is our hope that in this way we can find something useful and enriching. The author of the first text is the girl’s therapist, trained in family therapy and human-centred play therapy. Her text is an candid and deeply involved emotional statement and reflection on what she immediately experiences in a therapeutic relationship, how she engages in it and what she struggles with as a therapist / woman / mother. The second contribution is a reflection on the first text from a psychoanalyst’s and supervisor’s point of  view. Focusing on the therapist’s statement as an immediate source of information about what is happening in therapy, the author seeks to get in touch with the other through the connection between experience and its (theoretical) grasp. The author of the third text is an academic researcher with therapeutic expertise as well as a writer whose metaposition allows him, but again and of course through himself, to analyse the presented texts, contemplate them and find in them not quite obvious features and endeavour of all involved. However, the principal and genuine author is the girl herself, her life and, of course, her relationship with her therapist. We, as invited and temporary readers of her life text, as direct or indirect participants trust and patience. She knew about our work, gave her consent and waited for the  “completed” form for more than a year. Although two of the three of us do not know her personally, once again we would like to express our deep appreciation and thanks, wishing her all the best