Nekoliko napomena o jeziku srednjovjekovnih hrvatskih crkvenoslavenskih spomenika

Chorvatská církevní slovanština je ve své nejstarší podobě (snad z 12. století) doložena ve dvou druzích textů, v těch, které jsou textologicky příbuzné s klasickými staroslověnskými překlady (některé části biblických textů) a které se v chorvatské tradici objevují prakticky v klasické staroslověnštině, a v těch, jejichž staroslověnský překlad neexistoval a které byly do chorvatské církevní slovanštiny přeloženy hlaholity (homilie, rituál, část biblických knih). Právě u těchto textů museli hlaholité použít jazyk – chorvatskou církevní slovanštinu, jejímž základem byl staroslověnský jazyk, kterému se hlaholité naučili z klasických staroslověnských památek, smíšený s okrajovými vlivy domácího jazyka a latinizačními tendencemi, které byly výsledkem přímého překládání textů z latiny bez opory v jakémkoli jiném staroslověnském překladu. Původní podobu jazyka z 12. stol. není snadné definovat, protože památky, které se nám dochovaly jsou většinou nejméně o sto let mladší, a proto poskytují, jak koliv je v nich zachována stará podoba jazyka, pouze přibližnou informaci o tom, jak vypadala chorvatská církevní slovanština aktivně používaná hlaholity. I v námi zpracovaných nejstarších kodexech (VB1 VAT VO) se vyskytují některé kroatismy, je však velmi těžké, ba nemožné posoudit, které náleží k původní jazykové vrstvě a které se do jazyka dostaly později (ve 13. a 14. stol.). Během svého vývoje (do 15. století) jazyk podlehl nejdříve latinizaci syntaktické, později (15. stol.) i lexikální a výraznější hláskoslovné kroatizaci.Hrvatski je crkvenoslavenski jezik u svom najstarijem obliku (vjerojatno od 12. st.) posvjedočen u dvije vrste tekstova, onima koji su tekstološki srodni klasičnim staroslavenskim prijevodima (neki dijelovi biblijskih tekstova) i koji se u hrvatskoj tradiciji pojavljuju praktično u klasičnom staroslavenskom obliku te u onima čiji staroslavenski prijevod nije postojao i koje su na hrvatski crkvenoslavenski preveli glagoljaši (homilije, ritual, dio biblijskih knjiga). Upravo u tim tekstovima morali su glagoljaši uporabiti hrvatski crkvenoslavenski jezik čija je osnova bio staroslavenski jezik, kojemu su se glagoljaši naučili iz klasičnih staroslavenskih spomenika, koji je bio pomiješan s rubnim utjecajem govornoga jezika i latinizirajućim tendencijama koje su posljedica izravnoga prevođenja teksta s latinskoga, bez uporišta bilo u kakvu drugom staroslavenskom prijevodu. Izvorni oblik jezika iz 12. st. nije lako odrediti jer su spomenici koji su se sačuvali većinom barem sto godina mlađi i jer daju, iako je u njima sačuvan stari oblik jezika, tek približnu sliku o tome kako je izgledao hrvatski crkvenoslavenski jezik kojim su se aktivno služili glagoljaši. I u najstarijim kodeksima koje smo obradili (VB1 VAT VO) pojavljuju se neki kroatizmi, ali je veoma teško, čak i nemoguće, prosuditi koji pripadaju izvornom jezičnom sloju, a koji su u jezik dospjeli kasnije (u 13. i 14. st.). Tijekom svojega razvoja (do 15. st.) jezik je najprije bio podvrgnut latinizaciji sintakse, a kasnije (15. st.) i leksičkoj i osobito glasovnoj kroatizaciji

Tekstualna tradicija i revizija patrističkih brevijarskih tekstova

Članek analyzuje varianty ze 17 kodexů ke třem různym homiliim z různych časti chorvatskohlaholskeho breviaře a hleda odpověď na otazku, zda je u všech těchto textů možne rozeznat varianty, podle nichž by je bylo možne zařadit k tzv. severni či jižni textologicke skupině breviařů. Zjišťujeme, že je pouze u některych homilii možne podle variant určit dvě textove linie, ujinych homilii je text ve všech breviařich stejny. Proto je možne vyslovit hypotezu, že i text nachazejici se v dochovanych breviařich ma jeden archetyp, jehož zněni je dobře dochovano v breviařich tzv. ≫severni≪ skupiny breviařů (Vrbnicke, Vita z Omišlje, Mavrova, Kosiňskeho). Z tohoto archetypu po opravach původniho překladu vznikla druha textova linie breviařniho textu přitomna v breviařich tzv. ≫jižni≪ skupiny (Vatikansky 5, 6; Dragučsky, Moskevsky aj.), avšak rozdil mezi těmito dvěma skupinami je patrny pouze u některych breviařnich textů.Članak analizira tekstualne varijante triju različitih homilija koje se nalaze u različitim dijelovima sedamnaest hrvatskoglagoljskih brevijara. Pokušava se naći odgovor na pitanje mogu li se u njima identifi cirati znakovi pripadanja dvjema tekstovnim linijama hrvatskoglagoljskih brevijara – sjevernoj i južnoj. Došli smo do zaključka, da se samo u nekim homilijama mogu identificirati dvije tekstovne linije dok je tekst drugih homilija u svim brevijarima isti. Na temelju toga smo pretpostavili da je tekst, koji se danas nalazi u sačuvanim brevijarima, imao jedan arhetip, koji se dobro sačuvao u brevijarima ≫sjeverne≪ grupe (Vrbnički 1, 2, 3, Brevijar Vida Omišljanina, Mavrov, Kosinjski). Ispravcima toga izvornoga prijevoda nastala je druga tekstološka linija brevijara – ≫južna≪ grupa (Vatikanski 5, 6, Dragućki, Moskovski i dr.), ali se razlike među dvjema skupinama mogu pratiti samo u nekim brevijarskim tekstovima

Vlastní jména v parimejním textu knihy Exodus v chorvatskohlaholských breviářích a misálech

V příspěvku se zaměříme na zkoumání vlastních jmen vyskytujících se v textu knihy Exodus, který je obsažen v chorvatskohlaholských breviářích a misálech 13. – 15. stol., a zároveň i ve staroslověnském parimejníku. Konkrétně se tedy budeme věnovat téměř celé 1., 2., 14. a 15. kapitole a částem z 3., 12., 13. a 24. kapitoly. Propria shromáždíme a rozdělíme do skupin podle toho, jakým způsobem byla přejata do církevněslovanského textu, jakou mají hláskoslovnou podobu a jak je možné tuto podobu vysvětlit. Zaměříme se i na reflexi rozdílů přejímek podle řecké předlohy, resp. v podobě známé ze staroslověnského parimejníku a přejímek z latinské předlohy

Tekstualna tradicija i revizija patrističkih brevijarskih tekstova

Članek analyzuje varianty ze 17 kodexů ke třem různym homiliim z různych časti chorvatskohlaholskeho breviaře a hleda odpověď na otazku, zda je u všech těchto textů možne rozeznat varianty, podle nichž by je bylo možne zařadit k tzv. severni či jižni textologicke skupině breviařů. Zjišťujeme, že je pouze u některych homilii možne podle variant určit dvě textove linie, ujinych homilii je text ve všech breviařich stejny. Proto je možne vyslovit hypotezu, že i text nachazejici se v dochovanych breviařich ma jeden archetyp, jehož zněni je dobře dochovano v breviařich tzv. ≫severni≪ skupiny breviařů (Vrbnicke, Vita z Omišlje, Mavrova, Kosiňskeho). Z tohoto archetypu po opravach původniho překladu vznikla druha textova linie breviařniho textu přitomna v breviařich tzv. ≫jižni≪ skupiny (Vatikansky 5, 6; Dragučsky, Moskevsky aj.), avšak rozdil mezi těmito dvěma skupinami je patrny pouze u některych breviařnich textů.Članak analizira tekstualne varijante triju različitih homilija koje se nalaze u različitim dijelovima sedamnaest hrvatskoglagoljskih brevijara. Pokušava se naći odgovor na pitanje mogu li se u njima identifi cirati znakovi pripadanja dvjema tekstovnim linijama hrvatskoglagoljskih brevijara – sjevernoj i južnoj. Došli smo do zaključka, da se samo u nekim homilijama mogu identificirati dvije tekstovne linije dok je tekst drugih homilija u svim brevijarima isti. Na temelju toga smo pretpostavili da je tekst, koji se danas nalazi u sačuvanim brevijarima, imao jedan arhetip, koji se dobro sačuvao u brevijarima ≫sjeverne≪ grupe (Vrbnički 1, 2, 3, Brevijar Vida Omišljanina, Mavrov, Kosinjski). Ispravcima toga izvornoga prijevoda nastala je druga tekstološka linija brevijara – ≫južna≪ grupa (Vatikanski 5, 6, Dragućki, Moskovski i dr.), ali se razlike među dvjema skupinama mogu pratiti samo u nekim brevijarskim tekstovima