Conference Universities and Sustainable Development

Centrum pro otázky životního prostředí UK si letos připomnělo 25 let od svého založení. Při této příležitosti se 21. listopadu 2017 ve Vlasteneckém sále Karolina konala konference Univerzity a udržitelný rozvoj, jež se věnovala aktuálním problémům současného světa a zapojení univerzit do snah o jejich nápravu.The Charles University Environment Centre reminded this year 25 years since its founding. On this occasion, on November 21, 2017, a conference "Universities and Sustainable Development was held at the Patriotic Hall of the historical building of Charles University. Conference focused on the current problems of the contemporary world and the involvement of universities in their efforts to correct them

Zoufalství z vejšky

Reakce na to, co se děje v českém vysokém školství: plagiátorské kauzy ministrů nové české vlády, i „dopis statečného“ – zkušenost profesora Tomáše Grima, který se rozhodl systém předstírání vzdělanosti opustit

Editorial 2019/XIV/1

Milí čtenáři Envigogiky, naši příznivci, v tomto novém čísle Vám opět nabízíme sérii článků (nejen) pro letní čtení; snad tak podnítíme Vaši fantazii tam, kde se cosi nového otevírá, a povedeme k víceméně exaktnímu myšlení, kde bude potřeba to nové pojmenovat. V těchto souvislostech přemýšlíme také my – jde nám totiž o to, jak být in. Uprostřed dění, které se kolem děje, a přece být nad ním, či vedle něj, v odstupu. Nenechat se strhnout povrchovými proudy, a přece neustrnout v nehybnosti; vnímat pohyb, sestupovat k podstatě, usilovat o její pochopení či uchopení. Zůstat sám sebou ve všeobecném dění, jež člověka unáší, a přitom se ho i přímo, osobně účastnit… O to nakonec jde v naší každodennosti, v životě, který vedeme pro sebe, spolu s jinými, a často i pro ně. Jde o to taky v umění, i ve vědě, pokud má být živým prostředkem poznání. Věda svým objektivním pohledem člověka vylučuje, někdy až na hranici formalismu, ale také jej vtahuje dovnitř, do dějů, které popisuje nezúčastněně, a přece tak, že se o ně člověk bytostně zajímá. A především potom ve výchově a vzdělání – ty mají toto vtahování „v popisu práce“. Formovat člověka, aby rozuměl sobě samému i světu kolem – byl v souladu, a současně aktivně utvářel to i ono. Celý úvodník najdete v pdf verzi

Editorial 2017/XII/2

Vážení čtenáři, Úvodem posledního čísla Envigogiky v r. 2017 mi dovolte několik slov a vět. Snažíme se o pravdu (ti, kdo věří, že ji lze mít), nebo cestu k ní (pro koho je horizontem snažení), hlavně ale naše práce má odhalovat lež, polopravdu, bezobsažnost, která si na významné sdělení jenom hraje. Každý se snaží, jak nejlépe dovede (dle pravidel svého diskurzu) – společně s těmi, kdo mu věří a kdo může či chce být jeho průvodcem na cestě k tomuto očistnému cíli. Nevím, asi mohou být společenství podporující se naopak ve sdílené lži, protože z ní všichni těží – potíž bývá ve slově všichni. Lží lze dobře vládnout – být jí podřízen je dvojí pohana: v nesvobodě člověk zakouší deformaci, kterou lež působí. Cesta k pravdě se ale zkomplikovala. Už nevede přes samotné informace, důležitý je jejich pečlivý výběr a přiměřené uspořádání. Sdělení v určitém žánru, které se liší „silou“ svých argumentů. Ne všechny dokazují pravdy obecné, některé jen probouzí touhu po nich, teprve prošlapují nové cesty. Po takovém putování zbývají jen stopy v tajícím sněhu, svědectví o touze uniknout lži a nesvobodě. Přesto i tyto drobné pěšinky, těžce prošlapávané, mají smysl, protože se na nich můžeme potkat – na společné cestě. V tomto případě my, naše malé společenství Envigogiky: autoři, kteří se snaží pravdy dobrat; recenzenti, kteří zasahují, když se to nedaří nebo by cesta mohla být přímější a snažení důraznější, a důležitou roli máte i vy čtenáři. Jste součástí celkového pohybu a vlastně jeho příčinou. Kam nás tento pohyb, na němž se všichni podílíme, dovedl v tomto čísle? Juraj Švajda a Jan Činčera hodnotí způsob, jak panely naučné stezky představují přírodní hodnoty Národního parku Vysoké Tatry. Ukazují, že kvalitní intepretace, která by návštěvníky zaujala a měla na ně žádoucí dopad, by mohla pracovat s informacemi daleko promyšleněji. Že analytický pohled výzkumníka může přinést cenné podněty ke zlepšení praxe, dokládá též Dana Kapitulčinová: ukazuje různé možnosti, jak si každý z nás může vypočítat environmentální dopady svého spotřebitelského života, a zvláště stravování. Autorka navrhuje originální kalkulačku nutriční stopy coby nástroj, který takovou (sebe)reflexi pro podporu udržitelné spotřeby potravin umožňuje. Protože s jeho pomocí lze hodnotit spotřební zvyklosti z pohledu jednotlivce, je možné si svůj životní styl uvědoměle utvářet, což je přístup velmi vhodný pro vzdělávání. Důraz na systematicky získaná data, která mohou přispět k přesnějšímu popisu, uvědomění si a následnému zlepšení stávajícího stavu, kladou také spoluautoři textu Expozice žáků aerosolu při hodinách tělesné výchovy – Jiří Šafránek, Ivana Turčová, Martin Braniš a Michal Hájek. Zaměřují se tentokrát na zdraví dětí a docházejí k závěru, že zvýšená fyzická zátěž vede k vyššímu vstřebávání škodlivin z ovzduší, takže nepříznivě působí už jejich nižší koncentrace. S ohledem na tento závěr doporučují nejen více pečovat o prostředí tělocvičen a sportovat přednostně v oblastech přírodních a neznečištěných, ale především navrhují soustavně problematizovat samozřejmost: v tomto případě blahodárnost sportu za každých okolností. Za opačný konec berou problematiku environmentálních hrozeb a jejich předcházení David Vačkář a Eliška Krkoška Lorencová. Znalost obecných rizik je pouhým impulzem k aktivitě; zkušenosti místních aktérů důležitým předpokladem úspěchu v konkrétních podmínkách; cesta ke společnému řešení však vede přes dialog těchto hráčů – jinak bude působit proti zájmům některých z nich. Jednou z možností, jak podpořit vzájemné vyjasňování požadavků a názorů na budoucí stav, je využití metody World Café; lze ji uplatnit s různými cíli a v rozdílných kontextech. Autoři v textu Aplikace participativních metod v oblasti globálních problémů životního prostředí podávají svědectví o využití této metody ve třech různých kulturních prostředích; ukazují tak možnosti a meze použití tohoto přístupu. Co ale když samotnému problému, který je třeba řešit, není věnována dostatečná pozornost (jako je tomu v případě nebezpečí spojených se změnou klimatu), nebo mu někteří aktéři rozumí nedostatečně? Pak stojí za to realizovat účinné kampaně – aby se účinkem neminuly, měl by se jejich dopad zpětně hodnotit, jak metodicky navrhují Jan Urban, Tomáš Chabada a Jan Skalík. Jde totiž o to, že důsledky některých informací pro naši každodennost si plně neuvědomujeme, a tak se pro ně nechceme vzdát svých (zlo)zvyků. K tomu by bylo zapotřebí hlubší proměny myšlení, jak o ní píše Jiří Olšovský v textu Nevoluntární hledání života. A kde jde o změnu myšlení, tam má důležité slovo vzdělávání – které se musí zásadně změnit také, jak prosazují naši francouzští autoři Salim Lardjane, Françoise Laveuve a Mari Nuutinen. O tom, jak by takové vzdělávání mohlo taky vypadat, můžeme přemýšlet po zhlédnutí dokumentu Geoderma. V metafoře zobrazující ucelenou součást biosféry (půdu coby pokožku naší Země) se názorně ukazuje hlavní princip života (v tomto případě bujícího i tam, kde bychom jej možná ani nečekali) – jeho vzájemná závislost a provázanost. Stručná recenze filmu z dílny Ladislava Mika a Ivana Stříteského toto číslo uzavírá; vlastně počkejme, je tu ještě stručná zpráva o jedné malé konferenci. Jejím úkolem bylo zrekapitulovat postoj Univerzity Karlovy (a dalších, hlavně pražských univerzit) k otázkám udržitelnosti. Dobrá zpráva je, že naše vysoké školy si svou společenskou odpovědnost začínají uvědomovat, jak je vidět ze skutečně pronesených, ale i pouze zamýšlených projevů na toto téma. Pokusy o pravdu, nebo cestu k ní, nemusí být vítězné, stačí, když jsou soustavné. S pravdou není spojena moc, která vše změní, ale vnitřní síla být sám sebou, a taky pro druhé. O tom píše v tomto čísle Envigogiky Zuzana Svobodová v článku Pojetí bratrství u Jana Patočky a jeho výzva dnešku. Pravda se prosazuje skrytým pohybem, který v sobě zahrnuje všechno smysluplné snažení. Aby nebyla bezmocná, aby dokázala jednotlivce i lidské společenství vyvést z podřízenosti, je třeba jí v pravém čase důrazně přitakat. Čin¸ který osvobozuje od lži, může osvobodit i od nenávisti. Společenství naděje, lásky a pravdy fungují na stejných principech: jsou založeny na vzájemné důvěře, a ochotě si tuto víru navzájem projevovat. Něčemu věřit, něco pro to udělat a společně se radovat z výsledku přináší radost. Tu nyní přejeme i Vám, našim čtenářům, kterým patří na naší cestě důležité místo. Za redakční tým Jana Dlouh

Editorial 2016/XI/1

Co dělat, a co spíše nedělat, to jsou otázky, které si pravděpodobně klade každý, kdo se snaží pochopit a zároveň vstoupit do současného dění, svou činností je ovlivnit. Jenomže jak? Myriády drobných aktivit se vznáší prostorem, usedají na stránky Facebooku, novinového či jiného zpravodajství a plní rozličné informační kanály. Prostor je jimi přeplněn, připomíná to ale zdokumentovaný, na různých nosičích zachycený růst entropie, což ve svém souhrnu znamená rozklad. Pouze občas se z tohoto všeobecného sestupného pohybu vynořuje osobnost, která jejímu bouřlivému proudění vzdoruje – většinou proto, že uprostřed něho stojí na zemi, víceméně na místě. Nic (v tomto prostoru viditelného) nekoná. Spíše jen ukazuje, že pasivita není pouhou absencí činnosti, že tomu může být právě naopak: činnost je výsledkem nenaplněné pasivity. Když se člověk zastavuje, rozjímá; rozmýšlí si věci a hledá důstojnou cestu z momentální situace (chce být nad věcí), svou skutečnost teprve utváří. Taková nečinnost je pak stejně důležitá, jako čin, který ji teprve završuje. Vždy, když se zdržujeme komentáře, hlasování, nebo prostě zadržujeme emoce, které nás nutí cosi překotně učinit, ponecháváme prostor pro střetnutí svých přirozených sklonů s rozumem. A právě v tomto střetávání (tedy nikoli pouze v přirozenosti, nebo rozumu samém), je možno hledat základ naší životní moudrosti i všeobecné harmonie člověka a jeho světa. O pasivitě, její souvislosti s nahodilým, píše ve svém článku Zuzana Svobodová; uvažuje zde o způsobech, jakými jsme vystaveni světu a dějům kolem nás i v nás (uvádíme zde i zajímavé recenzní poznámky k tomuto textu). Autorka vidí, že podstatnou součástí naší každodennosti je nahodilost, kterou nelze plánovat ani jinak manipulovat, a dovozuje, že vědecké poznání je zde k ničemu – orientaci ve světě nahodilého nepomáhá, a nepřispívá ani k rozumnému nakládání s ním. Ono „rozumné“ se odkrývá teprve v péči o člověka a jeho domov. Na úvahy filosofického rázu navazuje Lubov Vladyková. Ve svém textu o aplikované ekologické etice dokládá nejen nutnost propojení různých přístupů (vědeckého – filosofického; hledání souladu mezi odlišnými hodnotami); navrhuje též, jaké schopnosti je třeba rozvíjet, aby se člověk dokázal citlivě, a přitom vědomě orientovat ve složitých environmentálních problémech, a při své činnosti být též morální bytostí. Podobně, jako plodící stromy či vinná réva potřebuji řezem omezovat ve svém růstu, aby vydaly kvalitní plody, tak také člověk musí uznat omezení svých nároků z hlediska sdílené morálky – bude pak snadněji hledat smysl svého života, který by prospíval jemu i dalším lidem. Toho si začínáme být vědomi spíše na mezinárodní úrovni (Františkova encyklika a klimatické dohody z Paříže), zatímco naše domácí praxe zatím příliš změn nepřináší (stále v mnoha ohledech vzhlížíme k minulosti). Úvahy Jiřího Nečase o prosazování klimatické politiky probouzí množství dotěrných otázek – je nám jakýkoli idealismus opravdu vzdálen, překáží naší „svobodě“, i kdyby jeoh ideje byly ne-ideální, založené na pragmatickém základě? Bráníme se jim z principu, protože nepatří do našeho přízemně sekulárního světa, nebo již ideologie ne-idealismu tak dobře v našem prostředí zakořenila, že se jí nevzdáme ani z důvodů ryze racionálních? Že zde jde o nový typ racionality založený pohledem do budoucnosti, který lze rozvíjet na logickém základě, dokládá Roman Andres: poskytuje návod, jak se dá adaptace na změnu klimatu (cíl, a tedy úhelný kámen takového uvažování) procvičovat ve školní praxi. K tomu, aby politika byla morální, nebo se aspoň k morálce vztahovala jako ke svému referenčnímu rámci, je v našich končinách stále ještě daleko. Rekapitulaci svých zkušeností z vrcholné politiky nabízí Mikuláš Huba, slovenský ochránce přírody a profesor Geografického ústavu AV SR. Po čtyřech letech strávených ve slovenském parlamentu musí přiznat, že užitečnost se v politickém kalkulu chápe velmi specificky, a politické debaty na tomto utilitárním základě postrádají složku rozumu. Úsilí jednotlivce se této logice postavit je pak vpravdě sysifovské. Tyto morální imperativy (rozum na straně dobra) doplňuje důrazný požadavek na rozvíjení přirozeného cítění, pohybu, vnímání – orientace v přirozeném světě, kterou člověk (dítě) získává pobytem v nenarušeném přírodním prostředí. Že je čas takto (činorodě, ne však produktivně) strávený základem zdraví a duševní pohody, o tom svědčí zkušenost i četné výzkumy především zahraniční. Nejnovější poznatky přehledně shrnuje Petr Daniš ve své knize Děti venku v přírodě: ohrožený druh? a recenze Envigogiky pouze doplňuje, že je potřeba nejen být (v přírodě) a vnímat ji (všemi smysly), používat ji jako vitaminu (pro harmonizaci myšlení i fyzických pochodů), ale též chápat přírodu jako svébytnou entitu, k níž se můžeme a máme racionálně přibližovat, aniž bychom ji dokázali plně uchopit (a tedy i podrobit). Dnes je však třeba především hlasitě vyzývat: Jděte (s dětmi) ven!, aby se z přemíry plánovaných („rozumných“) dětských aktivit tato nevytratila – to ostatně činí i Petra Hrubošová a Jitka Přerovská z Nadace Proměny Karla Komárka, které představují varovné výsledky výzkumu svědčící o tom, že se tak již děje. Zdá se, že co je rozumné, a na druhé straně přirozené, se bude vždy znovu (za nových okolností) střetávat ‑ tak jako v tomto čísle Envigogiky. K rozmýšlení a upevnění nového postavení člověka ve světě se možná bude nutné znovu učit rozumět jeho zákonitostem (například je nejprve vnímat v celé přirozené složitosti, popisovat jako „případové studie“, teprve potom vybírat poznatky, analyzovat je a využívat ku prospěchu člověka ‑ jak uvádí zde představená Metodika případových studií), nově definovat cíle vzdělání (jak popisuje recenze publikace dobré praxe ve vysokoškolské výuce Andrey Klimkové), zkoušet se jinak dohodnout na správě svěřeného úseku světa, a to se všemi zúčastněnými (jak je dokáže najít Metodika analýzy aktérů), nebo i vytvářet zcela novou formu poznání (o čemž se diskutovalo na konferenci o nových principech tzv. vědy udržitelnosti, z níž vám přinášíme stručnou zprávu). Příjemné úvahy nad všemi těmi novotami, jež mají ovšem spíše vyplňovat chybějící prostor pro pasivitu, která je založena v přirozenosti, a kterou právě rozum vhodně doplňuje a překonává, vám opět přeje Envigogika. …za její redakci Jana a Jirka Dlouz

Computerized adaptive testing and its use in psychodiagnostic

4 Abstrakt Teoretická část práce je zaměřena na počítačové adaptivní testování (CAT) a teorii odpovědi na položku (IRT). Zařazena je také kapitola srovnávající IRT s běžně používanou klasickou testovou teorií (CTT). Je zde také krátká zmínka o počítačovém a online testování, protože tyto typy administrace se v mnohém liší od klasických tužka-a- papír testů. Cílem této práce bylo zhodnotit jednotlivé způsoby administrace eEOD testu a porovnat je s testy eEPQ a sebehodnocením. V praktické části byly kalibrovány položky škály extraverze Eysenckova osobnostního dotazníku (eEOD) na skupině 124 respondentů Na získaných datech byla následně provedena simulace počítačového adaptivního testování, která jasně ukázala výhody tohoto typu testování v porovnání s klasickou podobou testu. Tyto výsledky byly porovnány s výsledky reálné administrace CAT testu na původním vzorku a na nové skupině respondentů (Np=69, Nn=68). Výsledky silně korelovaly s výsledky simulovaného testu. Pro ověření validity počítačové adaptivní verze eEOD byly navíc výsledky respondentů v tomto testu porovnány s výsledky v testu eEPQ a v krátké sebeposuzovací škále. Nakonec bylo provedeno srovnání výsledků počítačové adaptivní administrace s výsledky administrace tužka-a-papír. Klíčová slova: Počítačové adaptivní testování, online testování, teorie...5 Abstract The theoretical part of the paper focuses on computerized adaptive testing (CAT) and item response theory (IRT). Also included is a chapter comparing IRT with the commonly used classical test theory (CTT). There is also a brief mention of computerized and online testing, as these types of administration differ in many aspects from conventional paper & pencil tests. The goal of this paper was to evaluate the individual ways of eEPI test administration and to compare them with eEPQ tests and self-evaluation. In the practical part the items of the extraversion scale of the Eysenck Personality Inventory (eEPI) were calibrated using a group of 124 respondents. The acquired data were subsequently used to carry out a simulation of computerized adaptive testing, which clearly demonstrated the benefits of this type of testing in comparison to the classical test form. These results were compared with the results of real CAT test administration using the original sample and a new group of respondents (Np=69, Nn=68). The results were highly correlated with the results of the simulated test. Moreover, to verify the validity of the computerized adaptive version of eEOD, the respondents' results in this test were compared with the results in the eEPQ test and in a short self-assessment scale. Finally,...Department of PsychologyKatedra psychologieFaculty of ArtsFilozofická fakult

Příroda 3.0 nebo 1.0 návraty?

Člověk se snaží o soužití s přírodou, někdy tedy spíše o její vytěsnění (alespoň v tom, čím ona sama je). Pokud ji kultivuje, pro své potřeby, avšak s respektem k její povaze a podstatě, příroda se přizpůsobuje jeho nárokům. Co takto vznikne, je krásné, a krása je též ukazatelem funkčnosti. Ze strachu ji však někdy zcela opouští; pak se mu připomíná – jsem tu a ty mne potřebuješ! Tehdy zatouží po její archaické podobě, ohlíží se zpět a vstupuje do dávných vztahů, přizpůsobuje se jim. V dnešním světě pak s ní nemusí být propojen vůbec, pro člověka je snadnější žít plně uměle. Co mít musí, je pouze její plodná energie; a tedy se rozhodne zaměstnat jen tuto sílu pro své výtvory. Jenomže to už příroda není sama sebou, protože se sama ze sebe neobnovuje. Co když ale přes všechno naše zanedbávání, popírání či dokonce znásilňování si příroda hledá vlastní způsoby bytí, v tomhle našem radikálně změněném světě, pro který už ani nemáme vzorce krásna? Pokud jste byli na EDO Olomouc, možná znáte odpověď