What motivates states to commit to international human rights treaties remains a contested question in political and legal science. Many tentative explanations for the observed variation in ratification patterns have been proposed. Some are based on the content of the treaties (the substance of the protected rights and the control mechanisms), others are tied to external factors (having originated either from pressure of the international community or within the domestic political system). In any case, empirical evidence supporting the proposed hypotheses remains rather scarce and overall knowledge about the reasons for signing and ratifying treaties is inconclusive. We aim to contribute to the scholarly discussion by providing a new and thorough examination of the commitment practices in two post-communist countries, the Czech Republic and Slovakia, and also in their common predecessors, the undemocratic illiberal Czechoslovakia and then the transitioning Czechoslovak Federation. While both new countries have experienced very similar international development that is propelled by the same international incentives and constraints, their internal political experience differs significantly. It is those differences which make these countries promising and productive ‘laboratories’ for investigation.Otázka, proč státy přistupují k mezinárodním smlouvám o lidských právech, zůstává předmětem diskuze v politické i právní vědě. Ve snaze nalézt odpověď na tento výzkumný problém bylo předloženo mnoho různých hypotéz, z nichž některé vycházejí z obsahu uzavíraných smluv (z povahy chráněného práva nebo ze síly kontrolního mechanismu), zatímco jiné se zaměřují na vnější faktory (přistoupení ke smlouvě je vysvětlováno tlakem mezinárodního společenství či domácí politické scény). Empirické důkazy k podpoře těchto teorií jsou však mnohdy ne zcela přesvědčivé, a důvody, proč státy podepisují a ratifikují mezinárodní úmluvy o lidských právech, tak zůstávají nejasné. Naším cílem je přispět do této vědecké diskuze novým detailním zkoumáním praxe přistupování k mezinárodním lidskoprávním úmluvám na případu dvou postkomunistických států – České republiky a Slovenska –, jakož i jejich společných předchůdců: nedemokratického Československa a transformací procházející Československé federativní republiky. Ačkoli si Česká republika a Slovensko prošly velmi podobným mezinárodním vývojem, utvářeným takřka totožnými stimuly i překážkami, vývoj vnitrostátní se po rozpadu federace v obou zemích značně lišil, což pro zkoumání slibuje plodnou „laboratoř“
