Recenze: Bruno LATOUR, Cogitamus. Six lettres sur les humanités scientifiques. Paris: La Découverte 2010, 247 s

Maršálek, Jan

Czech

PhilPapers

154otrocky neinvenční ještě o  to méně– dílo nezachrání.Může se to jevit jako přílišnéhnidopišství, ale možná nejkratšía přitom nejlepší formulaci mnohaproblémů celého Logikomiksu mů-žeme nalézt v  drobném překlepuna  straně 326, tedy v  textovém po-známkovém bloku vysvětlivek, kon-krétně v hesle Tractatus logico-phi-losophicus. Péčí tiskařského šotkazde formulace sedmého výrokuWittgensteinova spisu zní (zvý-raznění PK): „o  čem nelze mluvit,o tom JDE třeba mlčet.“ Z původnínutnosti se tak stává potencialita,navíc poněkud zlhostejňovaná. Jde třeba mlčet přeci předjímá i  rele-vantní alternativní: jde třeba tančit,zpívat, vyprávět komiksem. S Witt-gensteinem, matematickou logikouči popularizací vědy už ale realizacetakové akcidentální potenciality věru mnoho společného nemá.///// recenze /////////////////Latourovo scio ergo sumusBruno LATOUR, Cogitamus. Six lettres sur les humanités scienti-# ques. Paris: La Découverte 2010,247 s.Jan MaršálekNedocházet na přednášky se někdy vyplácí. Věčně chybějící německéstudentce shrnul Bruno Latour v  šesti dopisech vše, o  co v  jeho semináři přišla. Sehrát roli * ktivní studentky (* ktivní, neboť v  hodi-nách nikdy neviděné, ale především proto, že jde od Latoura o stylizaci, připomínající mimochodem po-dobně protivně stylizovaný Tigridův Průvodce inteligentní ženy po vlast-ním osudu) musela zrovna Němkasnad kvůli rovnováze, totiž jako protiváha francouzskému autorovi v situaci, kdy byla kniha Cogitamus.Šest dopisů o  sociovědách chystána pro takřka současné německé a  francouzské vydání.1 Otcovská dikce pana profesora (z  jiné by ne-byly dopisy) hrozila však takovou rovnováhu hned zase narušit, a tak musela být studentka právě tolik inteligentní a  epistolárně aktivní, nakolik nezodpovědně přistupovala ke  svému studiu. Raději ale pryč od  toho. Máme tu zkrátka další2knihu Bruno Latoura, ve které je to tak zařízeno, že do sebe latourovské začátečníky vtahuje (dialogem se čtenářem, který se stává německou studentkou), aniž by se sama ne-chala strhnout jejich nevědomostí.Od  Latoura je to další pokus (tím prvním byla práce Science in 1  Německy vyšla kniha v  r. 2011 podzkráceným názvem: Bruno LATOUR, Cogitamus. Berlin: Suhrkamp Verlag 2011.2 Nedávnou, nikoli však poslední.Nejnovějším Latourovým titulem je: Enquête sur les modes d’existence. Une anthropologie des modernes. Paris: La Découverte 2012.miscelanea155Action)3 o  uvedení do  studia věda  technologií nemrzačených jejichočišťováním od  „nevědeckého“(od  jejich svázanosti se zájmy, sesubjektivitou aktérů, s  institucemi,s  materiálnem, od  jejich pošpiněnírétorikou apod.). Jejím prvnímcílem je, dalo by se říci, připravitčtenáře o iluzi autonomie vědy, nebospíše o přesvědčení, že heteronomievědu poškozuje. Tato idea byla silnánejen v  sociologii vědy Mertonově, Latour se kriticky vymezuje přede-vším vůči francouzské historickéepistemologii. Realisticky se totižsnaží zachytit vědeckou práci při díle, tedy dříve, než se stane sobě-stačným dílem. Epistemologie (fran-couzská tradice * loso* e věd) oprotitomu nachází vědu teprve tam, kde se poznávání ze společnosti dokáževymanit (srov. s. 25). Jakkoli těsněchtěla tato tradice studia věd svůjpředmět doprovázet, připravovalase podle Latoura v důsledku svýchzákladních přesvědčení o  možnostvědám náležitě porozumět. Pomocíkonceptů „metody“ nebo „vědec-kého ducha“ (Bachelard), píše, lzesotva správně zařadit běžné a  ba-nální výrazy, ke  kterým je přitomnutné se obrátit, máme-li vědecképraxi skutečně porozumět: „Bílépláště [...] disponují ohromným3 Bruno LATOUR, Science in Action. How to Follow Scientists and Engineers throughSociety. Cambridge, MA: Harvard University Press 1987. lexikem za  účelem pečlivého roz-lišování mezi dobrým a  špatným experimentem či dobrým a špatným kolegou a dokážou mezi tvrzeními rozpoznat takové, které je ‚horké‘, ‚studené‘, ‚plodné‘, ‚elegantní‘, ‚ma-zané‘, ‚výnosné‘ anebo (tento obrat mi přijde úžasný) ‚takové, které není ani tak docela chybné‘“ (s. 132). Epistemologie je podle Latoura pří-liš idealistická, a tak si sociologii vě-deckého poznání vlastně zakazuje: „Francouzi mají v  tom, co je věda, odjakživa jasno. Racionalita podle nich spočívá ve vyvázání se ze spo-lečenských determinací, z  politic-kých vášní, kulturních předsudků, osobních pocitů.“4 Odmítnutí tétoiluze autonomie vědy, program její sekularizace (srov. s. 157), vkládá pak Latour do  samotného pojmu humanités scienti# ques (ustavení tohoto pojmu se věnuje na stranách 9–26), který lze nikoli přesně, snad ale bez velké škody přeložit slovem „sociovědy“.V  prvním kroku si Latour znovu pomáhá, tak jako tomu bylo již v knize Nikdy jsme nebyli moder-ní,5 pozorováním toho, jak se dneso  vědě píše v  denním tisku. Novi-nové články totiž vědu (a techniku) 4 Bruno LATOUR, La science en action.Introduction à la sociologie des sciences. Paris: Éditions Gallimard 1995, s. 11 (citace pochází z  předmluvy k  francouzskému vydání knihy).5   Bruno LATOUR, Nikdy sme neboli mo-derní. Bratislava: Kalligram 2003.miscellanea156zachycují v situacích, ve kterých by sotva obstály před soudem vědeckéčistoty. Hned prvním metodolo-gickým imperativem pak Latournabádá právě k  upuštění od  běžnépraxe třídění na „vědecké“ a „poli-tické“. S ní se totiž ihned ztrácí to,co je pro Latoura předmětem zkou-mání, totiž kontradikce mezi běž-ným líčením vědy jako autonomníinstituce a  stejně tak běžným sva-zováním vědy s politikou, kulturou,ekonomikou ... Naopak k  udrženíobojího diskursu pohromadě Latourvyužívá pojmu „překladu“ (traduc-tion). „Nevědečtí“ aktéři jako by sedo vědy dostávaly spolu s tím, jak sekomplikuje cesta k vědeckým cílům,k nimž se nelze dostat bez „úkroků“(détours). Cestu ke  kontracepčnípilulce (příklad je Latourův, srov.s. 31–33) je třeba svést tu k chemii,tu k  bohatému mecenáši, ale takék Parlamentu, který je s  to změnitlegislativu, k  lékařům, bez jejichžpéče se nelze obejít, atd. To všejsou „úkroky“, které původní „běhjednání“ (cours d’action) zvrstvují,přičemž ovlivňují i samotný jeho cíl.Vypráví-li se pak celá tato anabázejako nástup steroidů, které následně způsobily proměny mravů a  spo-lečnosti, prosazuje se tím přísnédělení mezi vědou a  společnostítam, kde žádné takové dělení nee-xistovalo. Krátká vyprávění o  věděa  jejích technických aplikacích jetřeba poctivěji rozepsat (odtud ideapřekladu).Jak ale k  tomuto rozepsání dospět? Svět je – naznačují to právě i  ony novinové články – sice pro-rostlý vědami a  technikou, to ale na první pohled není hned patrné. Postarat se o  zviditelnění oněch rozvětvených cest, jimiž se dospívá ke zdánlivě jednoduchým (vědecko--technickým) řešením, se ovšem může celá řada „zkoušek“ (épreu-ves): „zkoušek, které dokážou od-halit technické úkroky, je bezpočet. Může k nim docházet s  inovacemi, které zavádějí do daného prostředí nějaký nový objekt, na nějž nejsou lidé připraveni; se změnou místa v čase nebo prostoru, změnou, která přivádí k dispozitivům, jež neodpo-vídají ani Vaší kultuře, ani Vašim návykům. [Může k  nim docházet] prostřednictvím archeologie, která ze země vyzvedává artefakty bez jakéhokoliv návodu k použití; a ko-nečně prostřednictvím * kce, když si pro Vás dovedný romanopisec vymýšlí materiální světy, které jsou zcela v  rozporu se zvyky a  obyčeji aktuálního světa. Zkouškou, která se studentům popisuje nejjednodu-šeji, zůstává ale porucha“ (s. 45).Pokud jde o  vědecký fakt, jeho vytváření lze „živě“ sledovat v  průběhu vědeckých kontroverzí. „Kontroverze“ je po  „překladu“ a „zkoušce“ v popisu Latourova pří-stupu dalším klíčovým konceptem. Z podrobného sledování vědeckých kontroverzí Latour vyvozuje ne-dělitelnost vědeckého dokazování miscelanea157a rétoriky, jejichž spojování naopak běžně sdílená představa o  věděodmítá. „Je nasnadě, proč Aristo-teles mohl o rétorice prohlásit, že je‚třpytem nepostradatelným pro lesk pravdy‘“ (s. 100). Vědecká komunitadospívá k pravdě počtem (přesvěd-čených): cogito bylo nahrazenocogitamus.To přitom neznamená, že by nebylo nad „názor“. Z  neexistencetranscendentního Rozumu nelzeusuzovat na  neexistenci rozumu,který může každého z nás učinit od-povědným a uvědomělým občanemsociotechnického světa. Nejsou tototiž „experti“, od kterých bychomměli očekávat uspokojivé rozsou-zení (k roli expertů srov. s. 164–166).Žijeme ve světě věčně proměňujícíchse asociací aktérů všech druhů (tytoasociace zde Latour označuje jako„kosmos“), kteří jsou mobilizovánik  podpoře konkurujících si (nejenvědeckých) tvrzení. Ze všeho nej-dříve je tak třeba rozpoznávat mezidobrými a  špatnými sestavami(agencements). Kritériem je jakásijejich upřímnost stran vlastníhosložení – do  jaké míry nechává tokteré tvrzení nahlédnout do  spleti-tosti své architektury? Má za sebouvěrné spojence, anebo svévoli (srov.s. 168)? Podle Latoura už „nejde o tourčit, jaký je společný svět (univers), aby z něj mohla být vyvozena pravi-dla jednání, ale o to přinutit každouspornou stranu k  odkrytí jejíhonebo jejích světů. Odtud výraz mul-tiverza (multivers). S kým se chcete propojit? S  jakým průmyslem? S  jakým oborem? S  jakým právem? S  jakými jinými zeměmi? S  jakými politickými stranami? S  jakými aktivisty? [...] Jakým přístrojům důvěřujete? V  souladu s  jakým standardem přinesete důkaz toho, co tvrdíte“ (s. 167)?Právě za účelem lepší čitelnosti těchto partikulárních světů, které jsou spřádané mluvčími (porte-pa-role) věcí a lidí tak, aby tito nemohli být tak snadno zpochybněni ve  své funkci zástupců (expert se snaží být přesvědčivým mluvčím věcí, které sice samy nemluví, ale on jim rozumí), vypracoval Latour spolu se svými kolegy a studenty „kartogra-+ i kontroverzí“.6 Tato multimedi-ální platforma má za úkol podpořit technickou demokracii: „Naučili bychom se orientovat v  prostoru kontroverzí. Začali bychom si vy-tvářet názor na diskutované otázky, aniž bychom čekali na to, až budou tyto diskuse uzavřeny. Dozvěděli bychom se, kdo říká co a za podpory jakého + nancování, s  podporou jakých nástrojů, podle jakého pa-radigmatu, jaké autority, ve spojení s  jakým průmyslem, s  jakými zájmy, s  jakým světovým názorem. Namísto volných tvrzení, o kterých jsme mluvili dříve, byla by tato tvrzení uchycena, byla by doplněna 6 Viz http://www.mappingcontroversies.net/[cit. 19. 11. 2012].miscellanea158o svoji biogra" i, byla by zakotvena.A hlavně, byla by vrácena k diskusi“(s. 175–177).Právě otevřenost diskusi, a tedy zpochybnění, je to, co chce Latouroznačovat adjektivem „vědecký“.„Vědu“ se naopak vymezit jednouprovždy brání (srov. s. 189–190).Pokud jde o  „vědecké“, tím neníto, co proniká k  (zprvu skryté)Přírodě; jeho protějškem není omyl, nýbrž názor (ve smyslu uzavřeného tvrzení bez spojenců). Recenzovanákniha přitom vrcholí právě útokemna pojem Přírody, ve kterém jsme sipodle Latoura vypěstovali přílišnézálíbení (srov. s. 219). Předpokladjednotné (celistvé) přírody, kterouve vědeckém poznání odhalujeme, jetotiž podle něj (důležitým Latouro-vým spojencem je zde antropologP.  Descola) jen jedním partikulár-ním kulturním konstruktem, který se nám nyní, po pěti staletích, drolípod rukama: „Cítíme-li se tolik spřízněni s 16. stoletím, je tomu tak proto, že již ono mělo k  dispozicivšechny přísady budoucích věd,s  výjimkou [ideje] sjednocené pří-rody. Právě ta se nám ale zrovnaztrácí před očima“ (s. 217)! Přestá-váme-li si však být jisti Přírodou,stává se neudržitelným také velkévyprávění o  modernizaci spojenés  odkrýváním jejích univerzálníchzákonů, jejichž poznáním nahrazu-jeme naše subjektivní přesvědčení.Bez Přírody nemůžeme být (anidomněle) moderní.Kdo Latoura zná, ví, že zde nejde o  nějaké ad hoc vzletné zakončení knížky, kterou by její autor nerad nacházel v dolních policích kniho-ven, tak nějak příliš „při zemi“. To, že Latour dokáže svoji sociologii (ve chvíli, kdy sociologii spolu s La-tourem ke studiu svěříme „asociace“ namísto „sociálna“, není již proč se tomuto označení bránit) vyvést od mikrostudií k tezím o povaze ce-lého oboru, či dokonce doby, je jeho silnou stránkou – bez nějaké zvně nakázané ukvapenosti tak činí v ně-čích očích snad až příliš odvážně, avšak s odvahou nepochybně plod-nou a  inspirující. Šest dopisů o  so-ciovědách stojí podle mého názoru za  překlad. Jistě to není Latourova kniha nejoriginálnější (takřka vše, co je v ní podstatné, řekl Latour již jinde), je ale tím, co svoji formou slibuje: skvělým, ke  čtenáři vstříc-ným úvodem do  sociověd. Znalci, obdivovatelé i  nepřátelé Latoura pak v knize najdou užitečné shrnutí jeho pozic, které jim může pomoci při osvojování si světa, do něhož se nám „moderním“ nevstupuje lehko, natož bez zaváhání.miscelanea

Latourovo scio ergo sumus

https://philpapers.org/archive/MARLSE-21.pdf

Latourovo scio ergo sumus

Abstract

Similar works

Full text

Available Versions

PhilPapers