Recenze: Michael WHITE, Antikrist Galileo. Praha: Academia 2011, 344 s

Krausová, Jiřina

Czech

PhilPapers

573miscellanea///// recenze /////////////////O GALILEOVĚ ŽIVOTĚ A JEHO ATOMISTICKÉM HŘÍCHUMichael WHITE, Antikrist Galileo. Praha: Academia 2011, 344 s.Jiřina KrausováNevěřím, že je na světě větší zášť, než je zášť nevzdělanosti vůči vědění.Galileo GalileiV českém překladu práce britskéhonovináře a  spisovatele MichaelaWhitea, v originále nazvané GalileoAntichrist, a Biography (2007) se tu-zemskému čtenáři dostává do rukouteprve druhá novodobá monografi eo  životě a  díle Galilea Galileiho.1Britský spisovatel a novinář MichaelWhite, žijící v  australském Sydney,se řadí mezi takzvané science--writers, autory popularizačníchpublikací o dějinách vědy. Mezi jehodíla patří životopisy význačnýchosobností vědy minulé i  současné,jako je Leonardo da Vinci, IsaacNewton či Stephen Hawking, nebospisovatelů J. R. R. Tolkiena a C. S.Lewise.1 Tou první je nepříliš obsáhlá kniha JosefaSmolky „Galileo Galilei – Legenda modernívědy“ vydaná nakladatelstvím Prometheusv Praze v roce 2000.Český překlad knihy Antikrist Galileo uvádí zasvěcená předmluva Aleny a  Petra Hadravových, kteří kromě hlavních přínosů publikace upozorňují i  na  některá zjedno-dušení a  chyby, kterých se autor dopustil, například při nepřesném pojetí aristotelismu nebo podcenění slapové teorie. Zajímavostí je také připomínka zásluh českého profe-sora Stanislava Sousedíka na  nale-zení v  knize často zmiňované tzv. Inchoferovy zprávy ve  Vatikánu v roce 1999.Galileův životopis je psán čtivou formou, která vtáhne do děje i méně zasvěceného zájemce o  vědu a  její historii. Úvody jednotlivých kapitol psané v přítomném čase, užití živého vyprávěcího stylu s  beletristickými rysy i množství detailů z každoden-ního Galileiho života činí z této bio-grafi e napínavou a vzrušující četbu. Autor neskrývá svůj kritický vztah ke  katolické církvi, který je podtr-žen mimo jiné řadou epresivních vyjádření, např. „římská vrchnost“ (s. 16), „vraždící mechanismus“ in-kvizice (s. 44) či dokonce její přirov-nání k  „jednotkám SS šestnáctého století“ (s. 44). Poslední zmíněný výrok se již pohybuje na  hranici jisté bulvárnosti a  senzacechtivosti. Kritiku církve pak autor prodlužuje až do  současnosti a  zmiňuje dosud existující podobu inkvizice ve formě „Kongregace pro nauku víry“ i  roli kardinála Ratzingera, který před 574miscelaneasvým zvolením papežem stál v jejímčele.Již v  úvodu White nastiňujejedno z  hlavních témat knihy, kte-rým je otázka skutečného důvoduGalileova procesu. Zatímco ofi ciálníverze katolické církve hovoří o sku-tečnosti, že Galileo neuposlechl na-pomenutí, aby o Koperníkově učenípsal jako o  domněnce, a  v  Dialoguo  dvou největších systémech světa(1632) jej obhajuje jako fakt, pova-žuje autor za  „mnohem nebezpeč-nější vědeckou teorii“ (s. 18) Gali-leův atomismus vyjádřený v Prubíři(1623). Navazuje tak na teorii PietraRedondiho popsanou v  jeho knizeGalileo Heretic (1987). Podle tétoteorie byl skutečným, i  když neve-řejným, důvodem procesu fakt, žeGalileo ve svých dílech popisuje ato-mistickou teorii, která zpochybňujezázrak eucharistie. To by pro církev představovalo závažnější problémnež obhajoba Koperníkovy teorie,přičemž by na  tuto problematikuzároveň pravděpodobně nechtělapřitahovat pozornost. Jako dokladsvé teorie uvádí Redondi i  Whiteanonymní udání Prubíře z  roku1924, které při přípravě Galileovaprocesu objevil v  archivu jezuitaMelchior Inchofer.V  prvních kapitolách knihy představuje autor historický kontextGalileova života, především probí-hající třicetiletou válku, vrcholícíprotireformaci a  často napjatévzájemné vztahy jednotlivých ital-ských městských států, mimo jiné i  Galileovy rodné Pisy a  Florencie, kde prožil významnou část života. Do tohoto prostředí přichází v roce 1562 Galileův otec, hudebník Vincenzo, aby zde vyučoval hře na loutnu a varhany. I přes podporu mecenáše Giovanniho Bardiho, jenž později podporoval i  Galilea, se Vincenzo svou snahou o novátorské přístupy v  hudbě a  určitým odpo-rem k náboženské hudbě spojeným s  obdivem k  hudbě předkřesťanské dostává do konfl iktu s místními cír-kevními autoritami. Odchází proto s celou rodinou do Florencie.Vyprávění o  Galileově dětství a  mládí oživuje autor citacemi mnoha originálních a  archivních dokumentů týkajících se dobové školní docházky i každodenního ži-vota ve Florencii. Připomíná tříleté studium v  klášteře, které mladého Galilea motivovalo k úvahám o cír-kevní dráze, jež však narazily na ot-cův odpor a vyústily v jeho přeřazení na kolej v Pise. Zde Galileo od roku 1580 započal studia na  lékařské fakultě místní univerzity.V  následující kapitole se autor vrací k  charakteristice studované doby, k  samotné defi nici a  historii kacířství a v negativním smyslu zmi-ňuje i  Tridentský koncil. Popisuje počátky renesance a  humanismu a roli, kterou v jejich rozvoji sehrála Florencie, význam knihtisku pro šíření vzdělanosti, vznik protestant-ství a inkvizice. Za poněkud sporné 575miscellaneabychom mohli považovat tvrzení, že„humanisté tvrdili, že jejich ideály,morálka a  etika se nepotřebujínechat vést svatými nebo od  Bohapocházejícími texty; vycházeli zezásady, že lidé jsou zodpovědníjedinci, kteří skládají účty jen samisobě a  nepotřebují k  tomu žádnébožstvo“ (s. 37). Přestože huma-nismus vyzvedá hodnotu člověkaa  pozemského života a  představujeobdobí určité emancipace jednot-livce, nelze opomíjet skutečnost, ževíra a  zbožnost stále hrály zásadníroli v  každodenním životě. Autorostatně sám uvádí, že vlivné rene-sanční osobnosti „byli katolíci a lidévelmi zbožní“ (s. 37).Přehled dějin vědy před Ga-lileem, který autor podává v  třetíkapitole, vyzdvihuje vliv, který na  Galileovo vědecké myšlení měliEukleides či Archimédes. Snad ažpříliš příkrý odsudek Aristotela po-někud směšuje samotné dílo tohotofi losofa a středověký aristotelismus,případně na Aristotela se odvoláva-jící dogmata Galileovy epochy. Tabyla brzdou rozvoje vědy, z  čehožovšem těžko můžeme anachronicky obviňovat samotného Aristotela.Odkazem na  Aristotelovo deduk-tivní myšlení a sylogistickou logikuospravedlňuje autor tvrzení, že „jehovědecké dílo mělo zásadní vady“ (s.51). To je jistě dosti zjednodušujícízávěr, protože Aristoteles významindukce nepopírá a na deduktivnímzákladě staví až příslušný „hotový“ vědní obor.S velkým uznáním se White vy-jadřuje o antickém atomismu, o Ro-geru Baconovi a  především o  Leo-nardovi, kterého nazývá „prvním skutečným vědcem“ (s. 61), který na  rozdíl od  Řeků soustavně expe-rimentoval. Myšlení samotného Ga-lilea považuje za určitý „most mezi renesancí a  osvícenstvím“ (s. 69). Přes převažující odmítavý postoj k církvi jí autor přiznává i pozitivní vliv v  podobě zásluh monoteismu na  rozšíření smyslu pro systema-tické uspořádání vesmíru, do  nějž všemocný tvůrce vnáší řád. Uznává i  význam snahy přiblížit se Bohu jako motivace křesťanských učenců.Po  této obecněji zaměřené části se autor vrací k  samotnému životu Galilea a k jeho univerzitním studiím v  Pise, která povzbudila jeho zájem o  matematiku. Do  dob studií se datují i  první Galileovy experimenty s kyvadlem. Na rozdíl například od  Leonarda přitom Galileo své teorie opíral o matema-tická zdůvodnění. White zmiňuje i další vynálezy, jako byl přístroj pro měření pulsu či přesné váhy. Po stu-diích lékařství, která Galileo nedo-končil, jednak pro otcovy fi nanční problémy a jednak kvůli konfl iktům s učiteli a následné ztrátě stipendia, usiloval několik let marně o získání místa profesora matematiky, které nakonec obdržel v roce 1589.576Pátá kapitola je věnovánaGalileovu působení na  pisánskéuniverzitě, která patřila mezi méněvýznamné ústavy své doby a mate-matika na  ní navíc představovalaspíše druhořadý předmět. Tuto sku-tečnost se Galileo pokoušel změnitmimo jiné i  svou účastí ve  skupiněkolem Jacopa Mazzoniho a také po-kračujícími experimenty, předevšíms volným pádem. Po třech letech pů-sobení odchází Galileo do  Padovy,která patřila pod benátskou správu.Následující část knihy líčídobové společenské uspořádání Be-nátek, které představovaly liberálníměstský stát, v  němž platil zákazmučení, vydávaly se Vatikánem za-kázané knihy a kde panovala obecnánedůvěra k inkvizici. Toto svobodo-myslné prostředí přineslo Galileovinejen zlepšení fi nanční situace, alei vstup do inspirujícího společenstvíintelektuálů soustředěných kolemGalileova přítele GianvincenzaPinelliho. Přes úspěch Galileovýchveřejných přednášek a  skutečnost,že uměl své žáky nadchnout, siGalileo učení nikdy neoblíbil.Zhoršení fi nanční situace po  smrtiotce a  nutnost zajistit sourozencezpůsobily zintenzivnění jehopráce na  vynálezech a  armádníchzakázkách, jako bylo zdokonaleníkonstrukce válečných lodí a  benát-ského opevnění, zavlažovací systém,teploměr s  plovoucími baňkami čivojenské kružidlo využívající prin-cipu logaritmického pravítka, jehožuživatelům poskytoval i  placenou instruktáž.Ke  Galileovu soukromému životu nás navrací sedmá kapitola knihy, která popisuje Galileův vztah s  matkou jeho tří dětí Mari-nou Gambaovou, s níž se neoženil, ale přesto ji fi nančně zabezpečil a  ke  svým potomkům se hlásil. Zájem o  mechaniku a  astronomii přivádí Galilea ke  studiu Ko-perníkových děl a  k  narůstající nespokojenosti s  aristotelským ře-šením fyzikálních otázek, například zrychlení těles při pádu. Galileova snaha spojit experimentální přístup s matematikou a logikou ho přivádí k  formulaci zákona volného pádu. Autor zmiňuje i  rostoucí zájem Galilea o  astronomii po  pozoro-vání supernovy v  roce 1604, které konzultoval ve  své korespondenci s Keplerem a věnoval se mu ve svém pamfl etu Dialog o nové hvězdě.Galileův zájem o  astronomii dále povzbudil vynález dalekohledu v roce 1609, který se Galileovi záhy i  přes absenci teoretických znalostí optiky podařilo zdokonalit natolik, že dosáhl až šedesátinásobného zvětšení. Následná pozorování Měsíce prokázala nesprávnost Aristotelovy představy o  dokonale hladkém povrchu nebeských těles. Další objevy, včetně pozorování Jupiterových měsíců, zvýšily pově-domí o  Galileově práci a  pomohly mu získat místo hlavního matema-tika a  fi losofa u  dvora toskánských miscelanea577velkovévodů ve  Florencii. Tatoživotní příležitost sice zbavila Ga-lilea nutnosti učit, zároveň ho alepřipravila o  ochranu Benátek předcírkevní cenzurou.Právě Galileovu pobytu ve Flo-rencii ve  službách Medicejských jevěnována další část knihy. Pozoro-vání, která zde Galileo učinil, napří-klad fáze Venuše, ho dále utvrzovalav  pochybnostech o  dosavadnímptolemaiovském systému astrono-mie, ale zároveň mu přinášela i novénepřátele. White v  této souvislostipoukazuje i  na  důvody této averze,kterými mohlo být u  mnohýchodmítání pozorování dalekohledemjako takového, u  jiných skutečnost,že byli vybaveni méně výkonnýmipřístroji, které jim neumožňovaly Galileova pozorování zopakovat.Ve  snaze obhájit své závěry se Ga-lileo rozhodl jet do  Říma, kde bylpoměrně vstřícně přijat papežemPavlem V. Na  pozvání FedericaCesiho se zde stal též členem jednéz  prvních vědeckých společností,Academie dei Lincei. Úvahy o  vaz-bách této společnosti na  ilumináty odmítá autor jako nepodložené.Jako jednu z příčin Galileovýchtěžkostí zmiňuje White opakovanějeho komplikovanou povahu. Cha-rakterizuje ho na základě dochova-ných dokumentů jako člověka neú-stupného, sebejistého a  vědoméhosi vlastní důležitosti, který neměl sesvými odpůrci trpělivost, s oblibouje zesměšňoval a  znepřátelil si tak mnoho lidí. Uvádí, že Galileo „mlu-vil hlasitě a  důrazně, rád se hádal a spory přímo vyhledával“ (s. 177).V  desáté kapitole nazvané příznačně „Boj začíná“ popisuje autor průběh a  důsledky Galileova prvního slyšení před inkvizičním tribunálem z  roku 1615, jehož záminkou se stala stížnost domini-kána Tommasa Cacciniho, který po-važoval Galileův názor o  možnosti popsat vesmír jazykem matematiky za  rouhačský. Ačkoliv byl Galileo tribunálem osvobozen a  Caccini se mu dokonce omluvil, musel Galileo slíbit, že bude o Koperníkově teorii psát pouze jako o domněnce. O tom, zda byl tento slib skutečně sepsán a  Galileem podepsán, panují ne-jednotné názory, autor se nicméně přiklání k závěru, že tomu tak bylo. Samotný průběh procesu můžeme sledovat prostřednictvím četných úryvků z  Galileových dopisů přá-telům.Období mezi lety 1616 a  1633 charakterizuje autor jako „klid před bouří“, kdy Galileo přesídlil do svého venkovského domu Bellos-guardo a věnoval se experimentům z oblasti mechaniky, ale začal se více zajímat i  o  atomismus a  vlastnosti hmoty. Do  této etapy spadá i  jeho dílo Prubíř z roku 1623, které White považuje za jedno z nejlepších, které Galileo vytvořil, a  Dialog o  dvounejvětších systémech světa, na němž pracoval v letech 1624–1629 a který vyšel až v roce 1632.miscellanea578Ve  dvanácté kapitole předchá-zející popisu vlastního Galileovaprocesu si autor klade otázku, zdanového papeže Urbana VIII., pů-vodně ke  Galileovi vstřícného, ně-kdo upozornil na  škodlivé aspekty jeho díla. Obviňuje v  této souvis-losti jezuity a  jejich snahu vytvořit„alternativní, církvi nakloněnouvědu, který by neustále vyvracelavše, k  čemu dospěla věda světská“(s. 232). Rozebírá i historické okol-nosti související s událostmi třiceti-leté války, které oslabily postavenípapeže ve Vatikánu v důsledku jehopodpory francouzské strany a kon-fl iktu se španělskými kardinály, alei  celkového zadlužení církevníhostátu. White dále popisuje přípravuprocesu, kterému předcházelapráce vyšetřovací komise, ježmimo jiné předložila papeži i  výšezmíněnou Inchoferovu zprávu.V  této souvislosti zmiňuje zákazvyučování a šíření atomismu z roku1632 a rozepisuje se o problematicetranssubstanciace, k níž podle jehonázoru papež „v  žádném případěnechtěl přitahovat pozornost“ (s.248). Ze dvou teorií o  důvodechprocesu se White nakonec přikláníspíše k  Redondiho teorii, kterouoznačuje za  „mnohem přesvědči-vější“ (s. 249).V  části o  samotném průběhuprocesu využívá autor citací zá-znamů z  výslechů a  připomínái  kontrast s  procesem GiordanaBruna, který byl vězněn v cele a mu-čen. Po podrobném popisu průběhu procesu a vynesení rozsudku věnuje autor dvě kapitoly popisu závěreč-ných let Galileova života, prožitých nejprve v Sieně u arcibiskupa Picco-lominiho a poté ve Florencii. Zmi-ňuje se také o  dílech Galileových odpůrců, například Chiaramontiho a Polacca, kteří argumentují jak ná-božensky, tak i v případě Polaccova díla Anticopernicus catholicusdomněnkami o zmatení světa, které by podle jeho názoru otáčení Země a  unášení věcí na  jejím povrchu způsobilo. Vyjádření samotného Galilea, jimiž se na  sklonku života vymezoval i  vůči dříve obhajova-nému Koperníkově systému, pova-žuje autor za  sarkastická a  odmítá možnost, že by se stárnoucí Galileo „přiklonil k názoru církve“ (s. 292).Předposlední kapitola knihy je věnována Galileovu odkazu. Autor mimo jiné připomíná jeho vliv na  Newtona a  uznání, jehož se mu dostalo od  Voltaira. Přesun evrop-ské kultury a vzdělanosti z Itálie se projevil i uznáním, kterého se Gali-leovu dílu dostalo v Anglii, Francii a Nizozemí spíše než v jeho vlasti.Autorův skeptický postoj vůči církvi, dosud „svrchovaně posedlé transsubstanciací a  eucharistií“ (s. 300) se znovu v  plné síle projevuje v závěru díla, v němž White dochází v  podstatě k  závěru, že se církev od  Galileových dob příliš nezmě-nila. Shrnuje zde předchozí bádání, především Manzoniho Nový pohled miscelanea579na  proces s  Galileem z  roku 1870a  životopis Pia Paschiniho z  roku 1941 Život a  dílo Galilea Galileiho, vydaný po úpravách až v roce 1965. Uznává sice snahu papeže JanaPavla II. o nové otevření Galileovapřípadu, závěry příslušné komisevšak považuje za  nejednoznačnéa  nedostatečné. Nesouhlasí přede-vším s  tvrzením, že Galileo nemělve  své době možnost heliocent-rismus prokázat, a  argumentujedůkazy v  podobě objevu soustavy Jupiterových měsíců, fází Venušea  pohybu slunečních skvrn proka-zujícího rotaci Slunce. Poukazujetaké na  nejednoznačnost v  pojetíslova „hypotéza“, které Galileochápal spíše jako pracovní modela  církev jako tvrzení, které dosudnebylo nezvratně prokázáno.Dodatky v  závěru knihy ob-sahují stručné životopisy hlavníchosobností zmiňovaných v  dílea úryvek z Galileova „Dopisu Kris-tině, velkovévodkyni toskánské“.Kniha Michaela Whita „Anti-krist Galileo“ je čtivým a poutavýmdílem, jehož četbu lze doporučitjak poučenému čtenáři, tak i  laic-kému zájemci o  vědu. Autor citujemnožství originálních dokumentůa  nezapomíná ani na  přiblíženícelkového kontextu doby. Místy sebohužel uchyluje k jisté bulvárnosti,která by mohla knihu zbytečněsnižovat v očích odborné veřejnosti.Český překlad Heleny a  LubomíraSynkových je velmi kvalitní a o jehopečlivosti svědčí i  fakt, že citované italské a latinské dokumenty nebyly překládány přes angličtinu, ale přímo z  příslušných originálních jazyků. Některé z  těchto doku-mentů byly do  češtiny přeloženy vůbec poprvé. Množství původních pramenů a citované korespondence i  ofi ciálních dobových dokumentů přispívá k  vytvoření velmi plas-tického obrazu osobnosti Galilea Galileiho.miscellanea

O Galileově životě a jeho atomistickém hříchu

https://philpapers.org/archive/KRAOGI.pdf

O Galileově životě a jeho atomistickém hříchu

Abstract

Similar works

Full text

Available Versions

PhilPapers