Šíp, Radim

Czech

Masaryk University Journals / Časopisy Masarykovy univerzity

255Editorial: Edukační ideály v době pozdní modernya globalizaceZa oddělováním „vzdělávání“ od „výchovy“ stojí v určitém smyslu nešt’astná tradice,která nám podsouvá, že lze vzdělávat bez toho, abychom vychovávali, a vychovávat beztoho, abychom vzdělávali. Jestliže tento fenomén budeme zkoumat pozorněji, dojdemek několika pozoruhodným zjištěním.Je to tradice novověká, v jejímž nejvniťrnějším jádru pracuje pyšný, přesto historickypochopitelný předpoklad hodnotové neutrality poznání a vzdělávání. Novověk ve svésnaze očistit vědu od nevyhovující a svazující morálky feudalismu oddělil vzděláváníod výchovy, přičemž výchově přenechal všechen nános zastaralých světonázorů a při-vlastnil si údajně bezpředpokladové poznání „reality takové, jaká skutečně je“. Tentopostoj byl velice účinný, protože umožnil novověké vědě vydat se na cestu skutečněempirického poznání, a tedy uchopit moc, jež poznání nabízí. Již několik desetiletí jsouvšak zpochybňovány představy univerzální Pravdy univerzálního Rozumu, k níž násneutrální poznání podle novověkých myslitelů mělo dovést. Je stále více doceňovánahistoričnost konstrukce faktů a byly identifikovány nové způsoby ovládání člověkačlověkem – daleko komplexnější a účinnější, než si mohl představit jakýkoli zhýralýfeudál. Přesto v nás novověká logika přežívá, a tak v adoraci novověkého pojetí vědystále podvědomě oddělujeme výchovu a vzdělávání – oddělujeme oblast školy od ob-lasti výchovy a volného času. V oblasti školy převládá důraz na vzdělávání a etickáa výchovná složka je zde zastoupena jenom potud, pokud přispívá k co nejsnazšímupřenosu informací a kompetencí. V oblasti výchovy a volného času by naopak zase všemělo být zábavou, která nás má však vybavit určitými praktickými občanskými postojia závazky.Na tuto modernistickou jednostrannost nás poprvé upozornila německá duchovědnápedagogika odvozená z romantického odporu vůči příliš jasnému osvícenskému zápalu.Nesdílíme s ní však nadšený pohled do historie k našim údajně nedostižným řeckým(či „klasickým“) předkům. Jedná se ve své podstatě o romantickou nostalgii, která námnemůže pomoci v řešení současných těžkostí a která nás naopak učí bouřit se v naprostonesmyslných situacích, a proto neřešit skutečné problémy soudobé evropské civilizace.Velice si ceníme práce mladé generace českých pedagogických vědců, která se snažívymknout německé duchovědné tradici na jedné straně a na straně druhé pseudo--marxistické dogmatice bývalého režimu (který v oblasti školy paradoxně propojil osví-censký étos univerzálního Rozumu s etickým monotematismem jediné Pravdy marx--lenismu), a následujíc šlépěje Wolfganga Brezinky a dalších matadorů německé peda-gogické avantgardy sedmdesátých let 20. století, snaží se postavit pedagogickou věduz hlavy na nohy tím, že z pedagogiky dělají „skutečnou vědu“. Přesto je stále vícezřejmé, že dnes je nutné před jakýmkoli výzkumem opětně promyslet (jako v každém256 Editorialobdobí velkého historického přeryvu), co je podstatou dnešní pedagogické praxe, jakýmétosem je či by měla být nesena. Velice podrobný a poctivý výzkum kurikul a výukovýchstrategií, vzájemných komparací těchto kurikul a strategií a jejich aplikací v reálnémvýukovém procesu ponese opravdové ovoce až poté, co budou zodpovězeny otázky, ježzde můžeme pouze nastínit: Kde se nacházíme? Jakým nebezpečím skutečně čelíme?A jak tato nebezpečí máme řešit? Teprve na tomto pozadí bude možné zacílit, uťrídita vyladit zmíněný výzkum.Co tedy chybí současné české pedagogice? Globálnější pohled na problém výchovya vzdělávání ve sjednocující se Evropě a globalizujícím se světě. Ideály edukace nebudouodhaleny či objeveny „bezpředpokladovou“ disciplínou, at’ už se nazývá „duchovědnápedagogika“ či „empirická/vědecká pedagogika“, ale musejí být vykomunikoványuvniťr celé společnosti, přičemž se tak musí dít na základě problémů, které má edukace(a prosťrednictvím edukace celá společnost) řešit. Zatím jsme toho nebyli schopni,protože jsme se hádali o intelektuálsky „adekvátnější“ výklad skutečnosti. Podobněneúčinně se nám povede, když se budeme zasněně ohlížet do minulosti a hledat v nívybájený lék, nebot’ v žádném jiném dosud známém stádiu vývoje lidstva neexistovalytakové podmínky, v nichž se nacházíme nyní.Co jsou tedy ony orientační konstanty, které musí vést naši debatu o edukačních ide-álech? 1) Uvědomění si existence „rizikové společnosti“. 2) Selhání nacionalistickýchprincipů. 3) Nutnost inteligentní integrace do větších – trans-nacionálních celků. 4)Citlivá změna pojetí identity občana takového celku. 5) Schopnost plodné komunikaceuvniťr tohoto nového celku. Z 1–5 mimo jiné vyplývá: 6) Integrace školských systémůa ideálů výuky, přičemž 7) se musíme vyhnout Charybdě úplné unifikace. Právě to senám zatím nedaří, což můžeme sledovat na příkladu proměn evropského terciárníhovzdělávání. To je úřednicky tlačeno k Charybdě unifikace na jedné straně, která vyvolávánedospělý a hysterický odpor, jenž nás na straně druhé vede ke Skylle provinčnostia malosti vyčpělých nacionálních států. Jedině inteligentní integrace, v níž se vyhnemenebezpečí unifikace, nás může dovést k výboji kulturní, intelektuální a technologickétvořivosti. A jedině takový výboj může zachovat Evropu jako významného a hodnotnéhohráče na globální šachovnici.Radim Šíp

Edukační ideály v době pozdní moderny a globalizace

https://journals.muni.cz/pedor/article/download/1239/940

Edukační ideály v době pozdní moderny a globalizace

Abstract

Similar works

Full text

Available Versions

Masaryk University Journals / Časopisy Masarykovy univerzity