Článek sleduje vývoj lékařského paradigmatu od starověkého modelu humorální patologie, který interpretuje nemoci jako nerovnováhu tělesných šťáv, k patologické anatomii a experimentální fyziologii. V patologicko-anatomickém přístupu přestávají být vnitřní orgány pacienta pouhými „projekčními plátny“ nemoci a stávají se skutečnými „místy“ nemoci. To znamená posun od humoralismu k lokalismu nebo ontologismu, kdy nemoc již není vnímána pouze jako abnormální množství přirozených šťáv, ale jako samostatná entita sama o sobě. V 18. století se patologická anatomie stala samostatným oborem, který nahradil starobylé pojetí nádorů jako koagulací černé žluči. K dalšímu pokroku došlo v 19. století spolu s příchodem buněčné teorie, která pojímala nádory jako masy nadměrně se dělících buněk, které vzdorují regulačním mechanismům organismu a zároveň jsou jím stále vyživovány, obvykle ke škodě organismu a jeho smrti. Studie se zaměřuje na práce vybraných německy a anglicky píšících lékařů 18. a převážně 19. století. V závěru text identifikuje dva hlavní důvody pro chápání nádorů jako samostatných parazitických entit. Prvním důvodem je systematické pěstování patologické anatomie v pitevnách spolu s rozvojem světelné mikroskopie a histologického výzkumu. Druhý důvod spočívá ve společenských proměnách v Evropě 19. století, kde se absolutistické státy vyvinuly do občanských společností, což podpořilo pojetí organismu jako „buněčného státu“ – souboru jednotek vedoucích individuální i kolektivní život. Aplikace tohoto pojetí na nádory je patrná v dějinách 19., 20. i 21. století.The article traces the evolution of the medical paradigm from the ancient model of humoral pathology, which interprets diseases as imbalances in bodily fluids, toward pathological anatomy and experimental physiology. In the pathological-anatomical approach, the patient\u27s internal organs cease to be mere “projection screens” of illness and instead become the actual “sites” of disease. This marks a shift from humoralism to localism or ontologism, wherein disease is no longer viewed simply as an abnormal quantity of natural humours but as a distinct entity in itself. By the 18th century, the pathological anatomy emerged as a field, replacing the ancient conception of tumours as coagulations of black bile. This was further advanced in the 19th century with the advent of cell theory, which conceptualized tumours as masses of excessively dividing cells that resist the organism\u27s regulatory mechanisms while still being nourished by it, typically to the organism\u27s detriment and death. The study focuses on the work of selected German- and English-speaking physicians in the 18th and, predominantly, the 19th centuries. It concludes by identifying two primary reasons for the understanding of tumours as independent parasitic entities. The first reason is the systematic cultivation of pathological anatomy in dissection rooms, alongside the development of light microscopy and histological research. The second reason lies in the societal transformations in 19th-century Europe, where absolutist states evolved into civil societies, fostering the notion of the organism as a “cellular state”—a collection of units leading both individual and collective lives. The application of this concept to tumours is evident throughout the histories of the 19th, 20th, and 21st centuries
