Matoušek, Václav

Czech

OJS Karolinum (Charles University)

Prostřednictvím toho, v čeho prospěch se odtahuje do skrytosti, se však Božství, jež je ,,o sobě" nevyslovitelné, stává „volatel­ným". Dík tomuto volání přichází „něco" ze skrytosti „prazákladu" (Urgrund), ,,jeví se" nám - a toto jevení je zjevováním se Boha. - Božství je tedy u Heideggera skry­tou dimenzí pravdy bytí, Bůh (přípustný je i plurál) je „pokyny skýtajícím poslem" Božství. Ve třetí části autor dospívá ke zjištění hlu­boké shody mezi Eckehartem a Heideg­gerem. Oba jsou mysliteli sebeodtahující­ho, sebeskrývajícího „prazákladu". Rozdíly mezi nimi jsou zčásti jen terminologické: Eckehart užívá tradičních výrazů, jako je rozum či vůle, nicméně míní je zcela ,,netradičně" - boží vůle je dle něj sebeod­tahující „ponechání být" (Sein-Lassen), lidský rozum chápe ze vztahu Otce jako „pone­chávajícího Nic" a Syna jako „ponechaného rozumění světu" (seingelassenes -WC:ltverstá'nd­nis). Pozoruhodné přitom je, že Heideg­gerovi samému tato vnitřní blízkost uniká: Eckeharta sleduje se zájmem a sympatiemi, využívá jej i terminologicky, ale přesto jej má za myslitele poplatného tradici. Hlubší rozdíly spočívají v Heideggerově diferen­covanějším rozumění lidskému bytí v „po­nechané otevřenosti", tj. v jeho myšlení tzv. ,,součtveří" ( Geviert), a dále v jeho akcenta­ci filosofie a umění. (Autorovi by snad bylo možné vytknout, že v závěrečné komparaci přesněji neurčuje rozdíly přímo vyplývající z „volnosd" myslitele dvacátého století a z „vázaností" středověkého theologa). Mám za to, že Holtingova studie (přes výše uvedenou výhradu) dosahuje svého -skromně formulovaného - cíle ve svrcho­vané míře. Tím klade naléhavou otázku, která byla položena i v některých pracích zabývajících se Plótínovým myšlením a která se týká „heideggerovské" problematiky, jež Holtingem nebyla vůbec zmíněna, totiž L idé města 2/2004 ( 1 4) Recenze záležitosti metafyziky jako tzv. ,,dějin bytí" ( Geschichte des Seins). Otázka zní: jak je tomu s myšlením „sebeodtahujícího skrývání se" odehrávajícím se vlastně „mimo" tyto dějiny, chápané jako dění stále důrazněji se prosa­zujícího „vzcházejícího odkrývání"? Richard Zika Martin Gojda:  Archeologie kraj iny. Vývoj archetypů ku lturní kraj i ny, Academia Praha 2000 Moderní archeologie vznikala na přelomu 18. a 19. století jako specifická odnož děje­pisectví. V příznivých podmínkách procesu formování moderních evropských národi'1 získal nový obor brzy značnou popularitu i potřebnou společenskou podporu a rela­tivně rychle se etabloval jako svébytná vědecká disciplín a. I přes nepochybnou jedinečnost archeologických pramenů a metod jejich studia je však dodnes archeologie považována za velmi blízkého souputníka historiografie. Specifický cha­rakter archeologických pramenů a archeo­logických metod, především metod terén­ního výzkumu, však čas od času přiměje některé badatele U ak archeology, tak zástupce jiných vědních oborů) k otázce, zda by nebylo vhodnější řadit archeologii spíše do rodiny věd přírodních. Recenzo­vaná monografie M. Gojdy stojí sice pevně na pozicích, historických, resp. obecně společenských věd, mnohému pochybovači však možná „nahraje" řadu nových argu­mentů k tvrzení o přírodovědné charakte­ristice archeologie. Kniha je členěna do tří relativně samo­statných oddílů. V prvém oddílu nazvaném Archeologie: o smyslu a pojetí (s. 2 1-52), uvádí autor čtenáře obecně do pojmu archeologie. Činí tak formou stručného, přitom však velmi 237 Recenze přehledného a srozumitelného přehledu vývoje archeologie od samých počátků až do současnost i .  Právč dotažení přehledu vývoje obom až do závčru 20. století je jed­ním z mnoha kladi"1 recenzovaného dtla. S výjimkou J. Maliny, resp. Z. V.1.šíčka (auco1·ů zna 1 1cn i u; dv(ludílné monogr:Lfie Archcu l (!glt: včera a dnes, Č. Budčjov1ce 1981 )  včtšina autori"1 dějin archeologie jakoby se bála analyzovat poválečný vývoj archeologického výzkumu, jak u nás, tak v zahraničí. M .  Gojda však naštěstí žádný­mi předsudky v tomto ohledu netrpí a proto nás provází dějinami archeologie až do chví le ,  kdy svou knihu psal. Využil přitom nejen svých „školních" znalostí, ale i boha­týc h osobních z ku 1:nosd, jak z domácí, tak zah raničn/ archeol lgické scény. Úvodní kapitola prnto obsahuje i velmi cenná srov­nání vývoje archeologie v Čechách s dalšími zeměmi ,  zvláště s Anglií a Dánskem. Názorně proto mi"1žeme sledovat, jak vývoj archeo­logie ovliv1'íují nejenom konkrétní spole­čenské, kulturní a hospodářské podmínky, ale také charakter samotných archeologic­kých pramenů a charakter konkrétní krajiny, v níž se archeologické prameny nacházejí. Velmi cenný a poučný je rovněž samotný závěr úvodní části, kde autor zabývá sou­časným charakterem archeologie. Nevyne­chává přitom ani fenomén obor komerční archeologie ,  který od počátku 90. let před­stavuje nepochybně nejdynamičtější odnož archeologie. M. Gojda upozor1 uje, že před­obraz této subdisciplíny, která se pohybuje na hranici vědeckého výzkumu, památkové péče a podni katelské činnosti, je třeba hledat v podobných institucích na Britských ostro­vech. Po obecném historickém úvodu do archeo­logie jako celku následuje oddíl Archeo­logie a krajina předki"i (s. 55-139), který je již věnován konkrétně specifickému feno­ménu archeologie krajiny, resp. nejprve 238 pojmu krajina. M. Gojda postupuje syste­maticky od antického pojetí bukolické kra­jiny, přes krajinu středověkou a racionální i romantickou krajinu novověkou až k mo­derním a postmoderním 111odeli"1m krajiny. Právě v souvislosti se současnými trendy chápání krajiny se autor zabývá svým ústřed­ním pojmem: ,,pamětí krajiny". Při sledování vzniku a vývoje krajinné archeologie se Gojda opět zamčřuje především na Anglii a Dánsko, aby ukázal, jak přítomnost nad­zemních pravěkých rnonumenti"1 ovliv110-vala v těchto zemích již od J 6.  století zájem archeologů o studium vývoje krajiny. Zvláštní pozornost věnoval autor osobnosti bťitského badatele O. G. S. Crawforda (1886-1957), zakladateli krajinné archeolo­gie. Kromě Velké Británie řadí M. Gojda k velmocím krajinné a environmentální archeologie ještě skandinávské zem ě, Německo a Španělsko. Z domácího pro­středí své autor své „mateřské" oddělení prostorové archeologie v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze. Kromě pojmu krajinná archeologie, uvádí Gojda rovněž příbuzné pojmy environ­mentální, terénní, prostorová, mimosíd­lištní archeologie a vysvětluje jejich obsah a vzájemný vztah. následují další stránky nabité informacemi. Následující přehled přírodních a společenských obori"i, s nimiž archeologie při studiu krajiny spolupracuje (ekologie, botanika, geologie, geomorfo­logie, klimatologie, sociální, historická a sídelní geografie, kartografie, topono­mastika a v neposlední řadě mode mí výpo­četní technika, včetně geografických infor­mačních systémi"i) je v podstatě stručným předobrazem obsáhlého díla kolektivu vedeného M. Kunou (2004), jehož recenzi připravujeme pro některé z následujících svazki"i revue Lidé města. Nejvíce místa věnoval M. Gojda přirozeně své specializaci - tzv. le tecké archeologii, resp. dálkovému Lidé města 2/2004 ( 1 4) průzkumu země. Autor patří k zakladate­lům letecké archeologie ll nás, má s letec­kým snímkováním bohaté osobní zkuše­nosti, které řadu let předává dále při své pedagogické činn osti na mnoha vysoko­školských pracovištích. V závěrečném oddílu Archetypy evropské kulturní krajiny (s . 143-192) Gojda shrnuje dosavadní stav bádání o naší i celkově evropské krajině. Nejprve podává stručný přehled přirozených prvků krajiny našeho kontinentu (výš iny - nížiny, mořské pobřeží, zapojený les) i prvků umělé, kulturní kraj iny (zemědělské zóny, města, fortifikace, kul­tovní areály, exploatační-výrobní areály). Poté přechází k vlastnímu modelu vývoje, které­mu dává filosoficky poetickou formu histo­rických vrstev archetypů kulturní krajiny. Jako nejstarší ident i fikuje Gojda v evropské krajině stopy pravěkých zemědělských kul­tur, které postupně převrstvila krajina řím­ská, středověká a novověká. Lidé města 2/2004 ( 1 4) Recenze Text uzavírá obsáhlý poznámkový aparát (353  odkazů na s. 194-214), reprezentativ­ní seznam literatury (s. 21 5-217) a také stručné souhrny v češtině, němčině a ang­ličtině. K výrazným kladům publikace patří 84 mimořádně kvalitních černobílých i barev­ných i lustrací. Gojdovt1 .Archeologii krajiny lze doporučit jako vhodný úvod k výše c i tované obsáhlé a podrobné, odborné veřejnosti určené Nedestruktivní archeologii M. Kuny. Ovšem i čtenář, který se spokojí s populárně naučným textem, může po Gojdově knize sáhnout s j istotou, že se mu dostává do ruky práce mimořádně kvalitní a na poměry domácí archeologické pro­dukce i luxusně vybavená. Václav Matoušek LiteťatUťa: Kuna, M. cd. 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Praha: Academia. 239 

Martin Gojda: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny, : Academia, Praha 2000

https://ojs.cuni.cz/lidemesta/article/download/4416/3621

Martin Gojda: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny, : Academia, Praha 2000

Abstract

Similar works

Full text

Available Versions

OJS Karolinum (Charles University)