Maidl, Václav

CU Digital Repository

Objevné i empatické zkoumání  obrazů života v literatuře 19. stoletíVáclav Maidlbamvam@seznam.czNázev publikace zní věcně, je však víceznačný (což je dáno již významovým ukotve-ním pojmu obraz v literární teorii) — lze si pod ním představit jak studie věnované frekventovanému žánru obrazu v literatuře 19. století (např. Mácha: Obrazy ze života mého; Němcová: Obrazy z okolí domažlického; Havlíček: Obrazy z Rus), tak literární zob-razení života jedinců i společnosti. Další význam, název časopisu Obrazy života, se rozkryje při otevření knihy.Jejím přečtením získá čtenář přehled, čím se autor aktuálně zabýval v posledním desetiletí — a je to záběr vskutku impozantní. Kniha zahrnuje práce vycházející z textologického základu (Duch Havlíčkův a jiné problémy) i studie věnované žánrové problematice (např. Tři romány. Společnost, prostor a čas ve venkovské próze nebo Pa-leček, Hacafírek, Šotek, Švingulant, Diblík… a jejich příbuzní. Proměny zábavných perio-dik uprostřed 19. století či Vynálezci nového světa. Fantazie a fantastika po světové válce) stejně jako statě soustředěné na složku tematickou (např. Srdce za Sočou. Čeští spiso-vatelé na italské frontě 1915–1918 nebo Ohlédnutí. Historická beletrie jako repetitorium národních dějin).Důležitější než přehled badatelského zájmu autora jsou však výsledky, které ve svých studiích předestírá. Autor sám v úvodu zdůrazňuje, že jej zajímá literární dění v české společnosti zhruba od poloviny 19. století, která v té době začíná prodělá-vat zásadní proměnu ze společnosti agrární ve společnost industriální (Vaňkovými slovy „od společnosti stavovsky uspořádané ke společnosti kapitalistické“). Nezají-mají jej však díla kanonizovaná (anebo si jich všímá pouze okrajově), zaměřuje svou pozornost na díla a jevy tvořící sice ve své době podstatnou část literárního provozu, nyní však již takřka zapomenuté. Je Vaňkovou zásluhou, že je z tohoto zapomnění vytrhává a znovu nám je připomíná, a dokresluje tak a zpřesňuje naše představy o literárním vývoji v druhé polovině 19. století (někdy s hlubokým přesahem až do třetiny století dvacátého). Nejde ovšem jen o fakta a schopnost jejich vřazování do historických souvislostí (v čemž Vaněk potvrzuje i svou druhou profesi vystudova-ného historika), nýbrž také o umění interpretace přihlížející jak k vlastní výpovědi toho kterého literárního díla, tak k dobovým a literárním souvislostem (přičemž in-terpretace textů dominuje). Vaněk umí klást otázky (byť třeba osobně nevidím tak přímou souvislost mezi podobou literatury, případně literárních sporů a politickými a sociálními poměry — viz s. 49–50, spory lumírovců a ruchovců vztažené ke sporům OPENACCESS158 SLOVO A SMYSL 36mladočechů a staročechů) a nalézá na ně zdůvodněné a neotřelé odpovědi, do nichž dokáže promítnout i vývojovou perspektivu. Když například porovnává Rubešův text Obrazy ze spaní mého se Sabinovými Obrazy a květy snů, uvědomuje si, že již v polovině třicátých let „proti romantickým vidinám, proti přesažnému směřování k absolut-ním ideálům se tu zvolna formuje optimistická kultura praktických a dostupných životních cílů“ (s. 92) a že „romantického hrdinu toužícího po sebepřekročení střídá měšťák usilující o sebenaplnění“ (s. 96). Pozorný k detailu a následně objevný je au-tor i v dílčích postřezích — např. když podotýká, že u Havlíčka jako jediného nelze zaznamenat pietní úctu k jazyku, tak charakteristickou pro předbřeznové vlastence, nebo když v Erbenově Kytici registruje až nápadnou frekvenci časových určení svěd-čících o „permanentním tlaku časových mezníků, závazků a slibů“ doléhajících na zdánlivě pokojně žijící venkovany (s. 70). Vaňkův závěr, že „celá sbírka je prostou-pena přesnými temporálními určeními, překotným spěchem i úzkostným strachem z překročení stanovených termínů a lhůt“ (s. 71), může mimo jiné odhalovat jeden z důvodů, proč jsou básně této sbírky schopné oslovit čtenáře i více než půldruhého století od svého vzniku. Naprostým objevem, alespoň pro mne, je pak text Bedřicha Mosera Můj proces se smrtí z roku 1862, jenž se jeví — minimálně ve Vaňkově inter-pretaci — jako předznamenání Kafkova Procesu a prognóza „zúřadovaného světa“ (H. G. Adler: Der verwaltete Mensch): „Když hrdina Moserovy prózy vystoupá do nebe, nalézá tam pouze strohý byrokratický institut, nemilosrdný, mechanicky fungující úřad, ,kafkovsky‘ nevlídný předobraz moderního světa, v němž bylo na místo neko-nečného Boha dosazeno nekonečno kanceláří“ (s. 96).Vaňkovy studie jsou nejen objevné, ale i inspirativní. Zmiňuje-li například ve stu-dii Mrzáci. Humanizace a reifikace Nerudovu povídku Kassandra, v níž nevidomá dívka cestuje vlakem, spolucestující z kupé však její handicap odhalí až na konci povídky při vystupování, vytane čtenáři na mysli Hrabalova povídka Diamantové očko se stej-nou situací a stejným handicapem dívčí hrdinky, pouze rafinovaněji podaná (drobné náznaky handicapu v průběhu textu, které ovšem méně pozorný čtenář může pře-hlédnout a být pak překvapen v závěru povídky obdobně jako spolucestující v Neru-dově povídce). Zůstane na čtenáři, zda usoudí, že jde o podobnost čistě náhodnou, nebo bude spekulovat o tom, zda snad Hrabal Nerudovu povídku uveřejněnou v Ara-beskách znal a mohla být jeho inspirací.K otázkám receptivního charakteru podnítí zase studie zabývající se Vilímkovým a Nerudovým časopisem Obrazy života. Autor v ní uvádí na stranách 158–159 širokou a pestrou škálu převzatých článků kulturně zeměpisných a přehled uveřejněných překladů ze zahraničních literatur a čtenář uvažuje, odkud byly tyto většinou ano-nymní články o exotických zemích přejaty (tj. které časopisy asi měla redakce k dis-pozici — téměř bych se vsadil, že jedním z nich byly tehdy oblíbené Westermanns Mo-natshefte) a proč mezi zahraničními literáty nejsou zastoupeni autoři píšící německy? Druhá část otázky vyvolává řadu domněnek: Nebylo to zapotřebí, protože německy psanou literární produkci byli tehdejší čtenáři ještě schopni sledovat sami. Jiné vy-světlení: Soudobá německy psaná tvorba nebyla považována za tak podnětnou jako tvorba Ivana Sergejeviče Turgeněva, Victora Huga, Hanse Christiana Andersena, Lva Nikolajeviče Tolstého a dalších. Nebo: Nehrál tu již svou roli vymezující se nacionální aspekt? (Na druhou stranu: knihy „domácího“ Alfreda Meißnera se v šedesátých le-tech 19. století do češtiny hojně překládaly.)OPENACCESSVáCLAV MAiDL 159Jak vidno, takovéto úvahy vyvolané Vaňkovými texty nás již odvádějí z vlastního pole české literatury a směřují na pole germanobohemistické. Nechci tu zavádět žádné ohraničené dvorky jako spíše nastolit otázku, zda lze pohlížet na literární pro-cesy probíhající v českých zemích v 19. století (ale v podstatě až do čtyřicátých let 20. století) jen izolujícím kritériem jazykovým, nebo při posuzování české literatury také více nepřihlížet k literatuře zemských sousedů? Čtu-li verše F. X. Svobody z roku 1890 oslavující půdu („Leč kyprá, prohnědlá a živná zem, / kde roste plod, / má otců krev“ z básně Hlas otců, s. 229), vidím, že stejně vyznívají verše prachatického Jo-hanna Petera o deset let později a celé plejády autorů, která sama sebe definovala jako Heimatliteratur. Čtu-li výčet historických mýtů ztvárňovaných ranými obro-zenci, musím myslet na jejich německé současníky z Čech Wolfganga Adolfa Gerleho a Karla Egona Eberta, kteří se věnovali témuž. Čtu-li o česky psané fantastice desá-tých a dvacátých let 20. století, napadají mne paralelně jména Karla Hanse Strobla nebo Franze Spundy a jejich díla vzniklá v téže době a v témže duchu. A připomenu ještě starší arbesovskou studii Jaroslavy Janáčkové Arbesovo romaneto. Z poetiky české prózy, v níž citát z Rozhledů z roku 1897 charakterizuje sice atmosféru Arbesových romanet, zároveň ale jako by už předjímal naladění Prahy v dílech takových autorů jako Paul Leppin nebo Gustav Meyrink: „jest to zvláště stará Praha, Praha malostran-ských paláců, klášterů, Lorety, ulic a plácků, jichž reální vzezření dovede Arbes slíti s rozplývavými obrysy obrazů, viděných ve snách a dálných vzpomínkách z mládí, Praha, která zde vstává před námi jako noční vidina, plna napínavých tajemství a pří-šerných záblesků fantastiky.“ Myslím, že uvedené shody nejsou náhodné a zasloužily by bližšího zkoumání.Jestliže bychom totiž vzali v úvahu německojazyčný kontext (a teď již nemyslím pouze na ten ze zemí koruny české, nýbrž na Grillparzerovo drama König Ottokars Glück und Ende z roku 1825), pak se zeslabí příčinná souvislost, kterou Vaněk mimo-děk vytvořil k literárnímu ztvárnění osoby Záviše z Falkenštejna: „Poté, co František Palacký napsal v roce 1831 do Muzejníku článek o osudech Záviše z Falkenštejna […], objevil se také tento romanticky kontroverzní šlechtic v několika prózách a drama-tech“ (s. 269), neboť díky nepříznivě přijatému Grillparzerovu dramatu v českých ze-mích nebyla postava Záviše tak neznámá, jak by se mohlo z Vaňkovy formulace zdát.Německojazyčný kontext je naopak připomenut v souvislosti s tématem husit-ství v české literatuře. Myslím, že autor správně uhaduje příčiny opožděného zá-jmu o toto téma v důvodech cenzurních a autocenzurních (s. 270), snad by jen stálo za připomínku, kde se vzal onen spíše výjimečný zájem „německých“ autorů o toto „české“ téma: Karl Herloßsohn i Alfred Meißner pocházeli z Čech. Apropos cenzura: Jestliže autor přesvědčivě uvádí, že život pohanských Čechů neposkytoval záminku k cenzurování (s. 266), zůstává nezodpovězenou otázkou, proč Tylův Čech v roce 1844 cenzurním řízením neprošel (s. 273).Jediná drobná připomínka (vzhledem k téměř třistastránkovému korpusu, pře-hledy pramenů literatury a rejstříky nepočítaje) se týká autorovy občasné zkratko-vitosti. Jestliže o Karlu Klostermannovi napíše, že „pocházel ze staré rodiny tamních sedláků a sklářů“ (s. 63), pak vím, že Vaněk, který se Klostermannem zabýval, nemíní spisovatelova otce lékaře, ale rodinu, z níž tento lékař pocházel. Čtenář dozvídající se o Klostermannovi poprvé to tak ale vnímat nemusí. Když Vaněk zkoumá přírodní lyriku a dospěje k závěru, že „básnickým impresionistou tak můžeme nazvat teprve OPENACCESS160 SLOVO A SMYSL 36mladšího Karla Červinku“ (s.  223), ptám se, kde zůstaly impresionisticky laděné sbírky Sovovy? A poslední příklad: Nebylo by lepší psát o jiné estetické normě než o estetických předsudcích (s. 275)? V rozsáhlém celku jde však o drobnosti (a možná také o jiný úhel pohledu).Ještě jeden moment Vaňkova přemýšlení o literatuře bych chtěl vyzdvihnout, ne-boť dnes není běžný. Literární díla jsou sice jeho studijním objektem, nepřistupuje k nim však odtažitě z pozice literárního patologa nebo konstruktéra modelů. Zacho-vává profesionální přístup, uvědomuje si ale zároveň, že má co do činění s idiografic-kými jevy, byť třeba různé kvality. A především si uvědomuje, že literatura je výpo-vědí o člověku, o lidech. Závěr jeho studie o literárních dílech zobrazujících boje na italské frontě v letech 1915–1918, jakkoli může vyznívat poněkud pateticky, beru proto jako memento, abychom na to při svém zabývání se literaturou nezapomínali: „Stali jsme se, v prázdných pohledech těch mrtvých, také hyenami? To jsme nechtěli. Chtěli jsme jenom připomenout muže, kteří v Itálii, na bojištích za řekou Sočou, nechali svá těla. A také ty, kteří o jejich osudech psali. Ty, kteří tam nechali svá srdce.“AD:Václav Vaněk: Obrazy života v české literatuře. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2020. 346 s.OPENACCESS

Objevné i empatické zkoumání obrazů života v literatuře 19. století

https://dspace.cuni.cz/bitstream/20.500.11956/126482/1/Vaclav_Maidl_157-160.pdf

Objevné i empatické zkoumání obrazů života v literatuře 19. století

Abstract

Similar works

Full text

Available Versions

CU Digital Repository