Chalupová, Helena

Jarošová, Eva

CU Digital Repository

Editorial „Totenkultur“: Umrlci a oživené hrobyHelena Chalupová — Eva Jarošová „Blizoučko Prahy je viděti hrob,kdožkoli miluješ, slzy naň krop —Vnislav a Běla v něm spějí.Na živě štěstí jim nechtělo přát,po smrti svoluje pospolu spát!Jak divné věci se dějí.“1Sugestivní a silná témata smrti a umírání jsou pro moderní společnost do jisté míry stále tabuizovaná. Z  badatelského úhlu pohledu však mají explikační potenciál a představují lákavé téma pro uchopení (nejen) humanitními obory, stejně jako pro využití různých analytických nástrojů.Jednou z průkopnických prací daného tématu2 byla bezesporu kniha Philippa Arièse,3 navazující na starší počiny například Erwina Panofského4 či Michella Vovel-la.5 Od té doby se funerální kultura a thanatologie začala čím dál častěji vyskytovat v hledáčku nejprve zahraničních, poté i českých badatelů napříč nejrůznějšími obory. V Praze se každoročně koná mezinárodní zasedání věnované sepulkrálním památ-kám Epigraphica & Sepulcralia, obdobné zasedání skoro každoročně hostí i německý Kassel, jehož místní Museum für Sepulkralkultur6 pořádá interdisciplinární workshopy zaměřené na funerální kulturu ve spolupráci s hamburskou univerzitou.Snahou tohoto monotematického čísla časopisu Historie — Otázky — Problémy (1/2019) bylo přinést nové pohledy na vybrané problémy z tématu funerální kultury doby preindustriálního novověku. V tomto směru se zájem autorů jednotlivých studií soustředil na prostor českých zemí, s volnými přesahy do Německa, Polska či Lotyšska.Jeden z klíčových pojmů, kterému se věnuje především první část tohoto svazku, představuje hrob coby manifestace sounáležitosti živých a mrtvých. Až do nástupu moderního hřbitova pozdního 18. století znamenal pohřební monument částečné zpřítomnění zesnulého v  jeho původní společnosti, byl komunikátorem, jakýmsi hraničním mezníkem, který oba světy propojoval. Právě formy, způsoby této komu-1 Šebestián HNĚVKOVSKÝ, Básně drobné, Praha 1820, s. 21: „Vnislav a Běla“ (v moderní transkripci). 2 Vzhledem k tomu, že příslušná literatura je v bohaté míře zastoupena u jednotlivých pří-spěvků, rozhodly jsme se zde — až na výjimky — na ni neodkazovat. 3 Philippe ARIÈS, L’homme devant le mort, Paris 1977, vyšlo v českém překladu Danuše Na-vrátilové jako Dějiny smrti I a II, Praha 2000.4 Erwin PANOFSKY, Tomb sculpture, New York 1964.5 Především Michel VOVELLE, La Mort et l’Occident de 1300 à nos jours, Paris 1983.6 Viz webové stránky muzea: https://www.sepulkralmuseum.de.OPENACCESS8 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019nikace i propojení a výrazový motiv hrobu jako prostředku sdílení určité společenské informace zajímaly editorky tohoto čísla. Stranou nezůstalo propojení tohoto projevu funerální kultury s představami o posmrtném životě a údělu duše. Otázkami spásy i zatracení se detailněji zabývají autoři a autorky v pomyslné druhé části tohoto čísla. Fenomén dobré a špatné smrti v oblasti lidové spirituality, zcela konkrétně manifes-tovaný například vírou v návrat mrtvých, je další stěžejní téma, které nás zajímalo. Na spojnici „funerální kultura — konkrétní hrob — revenant“ tak sledujeme tyto základní otázky: Jaký byl význam funerální kultury, zejména pak fenomén hrobu, v myšlení lidí? Co vypovídá o zesnulém podoba jeho monumentu a formulace jeho textových částí? Jaké jsou hlavní otázky hranice pozemského světa a zásvětí, morální a hodnotové aspekty, které jednotlivé příběhy o revenantech nesou? Je přítomen mo-tiv zločinu a trestu? Lze na jejich základě formulovat rozdíly mezi kulturou vyšší a lidovou?Vhled do problematiky smrti jako sociokulturního fenoménu poskytuje úvodní stať Alexandry Navrátilové, která se dotýká celé škály témat typických pro předin-dustriální kulturu, jež dále rozvíjejí následující příspěvky. Úvodní je svým způsobem i studie Evy Jarošové, která shrnuje vnější podobu raně novověkého hrobu a analyzuje ho jak z hlediska ikonografického, tak epigrafického. Zajímavým dovětkem k tématu přispěl Jan Błoński, jenž obohacuje problematiku o objekty rakví a uvádí čtenáře do v Čechách dosud příliš neznámého, ale o to pozoruhodnějšího tématu polských por-trétů na rakvích, těchto důležitých prvků v pompézních funerálních obřadech polské šlechty.Pravděpodobně s daleko menší pompou byly pohřbívány děti, kterým se ve svém příspěvku věnuje Martin Čechura. Jeho studie pojednává o specifickém fenoménu pohřbů novorozenců a vnáší světlo do dosud nejasného a mnohými mýty opředeného pohřbívání především nepokřtěných dětí ve snaze zajistit jejich duším dodatečnou spásu.Spáse duše se věnuje i Radmila Prchal Pavlíčková, jež čtenáře uvádí do proble-matiky dobré smrti v raném novověku, která se rýsuje na pozadí konfesních kontro-verzí, optikou zpráv o smrti konvertitů. To je zvláště dobře patrné v diskurzu o smrti konvertity, který se manifestuje jak teoreticky (sledování ideálů ars moriendi), tak i přímo prakticky (detailní popisy úmrtí). Špatná konverze mohla v katolickém pro-středí zavdat i příčinu k revenanci. Právě té se ve svém článku věnuje Tomáš Havelka, který typ revananta-konvertity, jak ho zmínila Radmila Prchal Pavlíčková, doplňuje o rozsáhlejší typologii revenantů, kterou je možno vysledovat v české pobělohorské exemplární literatuře. Na samostatné zjevování revenantů i mrtvých v prostředí ne-příliš probádaném českou historickou vědou — totiž v abstraktním prostředí snů — se zaměřuje Jiří Wolf, který téma zkoumá ve vybraných dílech barokní literatury. Právě spánek, tento blíženec smrti, jak se s ním setkáváme v podobě barokních putti Thanata a Hypna, vytváří specifické podmínky pro sledování propojení sémiotiky snění a smrti.K otázce dobré smrti se vrací také příspěvek Jiřího Mikulce, který se detailně za-bývá fenoménem, jehož se ve své stati okrajově dotkl i Tomáš Havelka. Jde o atrak-tivní, přesto však málo probádanou otázku spásy duše delikventů odsouzených k smrti. Poprava v raném novověku nemusí nutně znamenat odepření spásy duše. OPENACCESSHELEna CHaLUPOvÁ — Eva JaROšOvÁ  9Teo retickou rovinu nakládání s duší delikventa doplňuje následující článek Josefa Ungera, který s využitím archeologických a historických pramenů shrnuje naopak velmi praktickou rovinu zacházení s tělem delikventa. Propojení předchozích témat, totiž problematiky revenantů a nestandardních způsobů pohřbívání, představuje úvahový článek Heleny Chalupové, zaměřující se na specifické téma revenantů- -vlkodlaků. Speciální zacházení s mrtvým tělem a vyčlenění hrobu ze společnosti ostatních je však typické ještě pro jinou skupinu, kterou tvoří sebevrazi. Zacházení s jejich těly se ve své studii věnuje Daniela Tinková, která seznamuje čtenáře s pro-cesy, jež byly vůči těmto „delikventům“ vedeny, a sleduje, jak spolu s osobami sa-motných sebevrahů ovlivňovaly své sociální prostředí. Věnuje se též mechanismům, jakými docházelo k postupné dekriminalizaci sebevražedného jednání. Na to svojí interdisciplinární studií navazuje Tereza Liepoldová, která problematiku sebevraždy představuje na vztahu právních a medicínských přístupů přelomu 18. a 19. století, kdy díky soudnímu ohledání těla a součinnosti lékařů s úředníky přestala být sebevražda vnímána jako kriminální čin.V medikalizaci 18. a 19. století, která přenesla smrt ze sféry spíše duchovní a ná-boženské do oblasti lékařské a medicínské, má kořeny fenomén předčasné smrti. Téma, akcentované během osvícenství, ve své studii dále rozvíjí Václav Grubhoffer. Ten pojednává o „nadčasovém“ motivu evropských kulturních dějin — o zdánlivé smrti, která se přes antickou tradici a osvícenskou medikalizaci dostala postupně až do světa fikční krásné literatury 19. století i do urban legend století dvacátého. Studie uzavírá příspěvek Jakuba Syneckého, jenž nás uvádí do sepulkrálního umění 20. sto-letí a představuje aktualizaci klasických forem náhrobku.Závěr tohoto monotematického sborníku tvoří zprávy a  recenze. Michal Cáp vzdává hold dr. Vojtěchu Danglovi, ve kterém československá historická věda ztratila významnou osobnost na poli vojenských dějin. Mezi recenzemi vybraných publikací tematicky odpovídajících zaměření tohoto čísla čtenář nalezne i recenzi filmovou, za-měřující se na dnes již cenami ověnčeného Hastrmana Ondřeje Havelky podle knihy Miloše Urbana.Tematické číslo „Totenkultur“: Umrlci a oživené hroby tedy přináší ucelenou podobu dosavadních výsledků transdisciplinárních bádání k tématu sounáležitosti živých a mrtvých v období středověku a raného novověku. Upozorňuje, že toto „společen-ství“ světa reálného a zásvětního fungovalo na podstatně jiných principech, než je tomu dnes. A stejně tak ukazuje, jaký význam tvořila funerální kultura v myšlení lidí, jejich imaginaci o zásvětí a posmrtném životě.OPENACCESS

Editorial . „Totenkultur“: Umrlci a oživené hroby

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/112196/Helena_Chalupova_%e2%80%94_Eva%20Jarosova_7-9.pdf?sequence=1&isAllowed=y

Editorial . „Totenkultur“: Umrlci a oživené hroby

Abstract

Similar works

Full text

Available Versions

CU Digital Repository