Poezie – architektura

Proč hledat vztah mezi architekturou a poezií? A nesklouznout do definice Joan Ockman, v níž nenápaditá architektonická kultura se prostě jen „rozhlíží po intelektuální scéně a kouká, co je nové a co by mohla použít.“? Například tehdy, kdy hledáme jak navrátit architektuře její humanistickou roli, její lidský rozměr. Když věříme, že poetika může vysvobozovat architekturu a její vnímání z uzavření v pouhém rámci funkcionality, techniky a instrumentality. Tam, kde se zabýváme architekturou jako komunikativním prostorem. Kdy základem komunikaci je jazyk. Jazyk architektury samotné. A jazyk vnímání a interpretace architektury. Poezie jako jazyk propojení člověka s okolním světem, člověka s člověkem, člověka se sebou samým. Protože schopnost vnímat, prožívat, chápat, prostředí okolo nás, je možné iniciovat, prohlubovat a kultivovat. A význam poezie – jako jazyka promlouvání architektury i způsobu interpretace prostředí okolo nás, může spočívat právě v možném napomáhání zvyšování celkové vnímavosti

Obytná organická architektura Spojených států amerických

Nejasný a mnohdy nedostatečně popsaný pojem organická architektura se vžil v českých podmínkách v širším kontextu jako architektura volných forem s uplatněním sochařských ambicí bez kontextuálních souvislostí. Po bližším seznámení s problematikou však musíme konstatovat, že organická architektura není individuální počin „extravagantního“ architekta, ale navazuje na bohatou vývojovou linii a vytváří kvalitativní příslib i do budoucnosti. Definujme ji tedy jako moderní směr usilující o harmonizaci přírody a staveb. Směr, který usiluje o tvorbu prostoru inspirovaný přírodními předobrazy (živočichové, rostlinstvo, člověk, nebe, voda, vzduch, vesmír a další ) a duchovní sférou. Často přimyká k použití přírodních materiálů. Důraz klade na funkci, prostor, formu, místo, energii a měřítko. Organická architektura je volným pokračováním krajiny expandující do interiéru a z interiéru do exteriéru. Dokáže být časově stálá a reagovat na aktuální vývoj ve společnosti

Architecture of Jesuit Churches in the Former Polish-Lithuanian Commonwealth, 1564–1773

The article presents the history and accomplishments of Jesuit architecture in the Polish-Lithuanian Commonwealth from the late sixteenth to the late eighteenth century. The author sees Jesuit architecture as a distinct and homogeneous element within Polish architecture. The paper starts with a brief presentation of the existing research in the subject. It moves on to enumerate the activities of the Society in the field of construction, divided into three major booms: the first roughly between 1575 and 1650, the second between 1670 and 1700, and the third from 1740 to 1770, divided by periods of relative decline caused by a succession of devastating wars. The paper identifies the most important architects involved in the construction of Jesuit churches, as well as their most notable works. The paper ends with a brief note concerning the fate of the Jesuit churches after the suppression of the Society and the partitions of Poland

Humanity Rearranged: The Polish and Czechoslovak Pavilions at Expo 58

This article explores the ways in which ʻcinematicʼ exhibition techniques exploited by Czechoslovak and Polish designers in schemes for the Brussels Worlds Fair in 1958 can be understood as part of a new political project to produce active citizens after the trauma of Stalinism in Eastern Europe. Its originality lies in extending a discussion on the work of celebrated figures like Le Corbusier and Charles and Ray Eames by scholars like Marc Treib in Space Calculated in Seconds (1996) and Beatrix Colomina in Domesticity at War (2007) to the context of Eastern Europe. It examines, for the first time, the historic coincidence of multimedia architectural and exhibition design practices on both sides of the East-West divide. Based on research in the archives of the Warsaw Academy of Fine Art and on press reports from both sides of the so-called Iron Curtain, this 8,000 word article brings hitherto unresearched architecture and design practices to an international readership. Crowley takes an interdisciplinary approach by bringing contemporaneous theories of space developed by architects and theories of the image developed by film makers in Poland and Hungary to bear on exhibition design. Crowley was invited to present this research at a symposium at the Central European University in Budapest in 2010. Developed from this paper, this article appears in West 86th: A Journal of Decorative Arts, Design History, and Material Culture, published by University of Chicago Press. In recent years, this refereed journal has become a central forum for the discussion of modernist design

Trends in fine art, as exemplified by the legacy of w. Kotarbiński, and architecture of the late 19th and early 20th centuries

This article analyses the commonality of trends in fine art and architecture of the late 19th and early 20th centuries. By the examples of the legacy of Wilhelm Kotarbiński, Arnold Böcklin, Oleksandr Verbytsky and Valerian Rykov it is proven how antique subjects were creatively reconsidered in the age of historicism-eclecticism and modern art. The difference between the paintings and bas-reliefs of the late 19th and early 20th centuries from the Greek images is analysed and the main features of the legacy of famous artists are determined. The distribution of a specific kind of national romanticism in Russia – the neo-Russian style of Abramtsevo and Talashkino – is characterised

Paralela

Architektura je dnes obecně chápána jako synonymum pro stavitelství. V průběhu historie se vyvíjely formy a slohy, které odpovídaly stavu společnosti a dodnes poukazují na statut společnosti, závislý na politické, ekonomické, náboženské a sociální úrovni. Vždy je ale forma výsledkem ega jednotlivce nebo určité skupiny. Tvrdíme, že architektura v základě pokrývá základní lidské potřeby na životní prostor. Pokud je uspokojíme, přichází nadstavba v podobě kulturního, duchovního, estetického vývoje společnosti. Zmíněné potřeby můžeme rozdělit na biologické, které se dlouhodobě nevyvíjí, a na společenské, které souvisí se vzděláním a potažmo s vývojem technologií, jejichž rozvoj je překotný. Zjednodušeně od pazourku po virtuální realitu. V dnešní době je civilizovaná společnost již naprosto závislá na námi vytvořeném virtuálním světě, na světě počítačů